... naštěstí mám ten lues

"Hele, tak konečně dorazil ten servismen", začala matka náš čtvrteční rozhovor, "nejdřív mě vyslýchal jako Džesika Flečr, jestli prej se o myčku dobře starám, jestli jí pucuju a jestli máme tvrdou vodu."

"Asi se chtěl dostat k tomu, proč se myčka vzepřela a přestala ti pucovat talíře.", šel jsem pěšinou k rybníku, nad hlavou šedivý nebe a před sebou dlouhej den.

"Tak jsem mu řekla, že jsem opravdu starostlivá ženská. Že myčku každý ráno pozdravím a po výkonu, že ji s potěšením poplácám po boku.", smála se máma, "a že vodu máme ze studny, která je vystavěná ze starejch kamenů a že teda voda bude asi pořádně tvrdá.", smála se dál.

"No to musel bejt nadšenej.", poznamenal jsem.

"Nevim, jestli nadšenej, ale kafe s koláčem si dal rád. A pak se pustil do práce."

Stella vyplašila na břehu stojící volavku. Ta se rozběhla po dlouhých tenkých nohách a když zamávala mohutnými křídly, udělaly se na hladině rybníka drobné vlnky.

"Začal tu myčku tahat ven z linky po tom novym linu!", zakřičela máma do telefonu.

"No to si dovolil, holomek, hodně, co?", hecoval jsem mutr.

"Sem se bála, že ho roztrhne nebo zvlní a tak jsem řekla STOP a přinesla do kuchyně starou deku, na ní šoupnul předek myčky a, panečku, jak to najednou hezky klouzalo.", řekla spokojeně Zorina.

"Když to hezky klouzne, to je, milá paní, teprve požiteček...", poznamenal jsem lascivně.

"To jó. Když to klouzne, tak fajn, ale nesmí při tom dojít k cákání.", odvětila máma.

"Došlo k cákání?", zarazilo mě.

"Došlo, hochu. Hadici měl plnou a nějak na to zapomněl."

Začal jsem se nahlas smát.

"Co se směješ, mezuláne?, z hadice v cukuletu vycákla zapomenutá voda a chrstla na zeď. Lino jsem zachránila, ale zeď ne. Snad to vyschne bez map."

"Katastrofa!", zakřičel jsem zase já.

"Zeď mokrá, von mokrej, já kolem skákala jako pudlík z varieté s kýblem a hadrem a ten chlap se sklonil k myčce a jenom mumlal "hmmm, hm, hmmmmm" a to já prd vím, co to znamená.", čílila se mutr při vyprávění.

"Takže asi problém, když jenom hmmoval, to znám.", uklidňoval jsem mámu.

"Víš co mi řek?"

"Nevím. Nebyl jsem tam."

"No řek mi, že mám štěstí, že je myčka ještě v záruce, protože je jako nová. Chápeš to?"

"Ale neni, viď? To jen ty jsi taková echt pucfrau, takže všechno u tebe doma vypadá jako nový."

"No právě. Přesně to sem mu řekla a von nevěřil. A pak dodal, že teda doufá, že mám dost našpórováno, protože odešlo čerpadlo. Kam tak asi mohlo odejít? Do lesa?", smála se máma.

"Takže nemeješ." poznamenal jsem.

"Takže...", začala mutr, "nemeju a von si pak se mnou sed ke stolu, kde začal sepisovat nějakou žádanku o to čerpadlo, protože to nejni jen tak, hochu, sehnat čerpadlo do myčky. Skoro bych si myslela, že místo ní mám v kuchyni Sojuz Apollo, když je takovej problém s náhradníma dílama. To mě fakt tak znervóznilo, že jsem si musela k tomu vypisování zapnout muziku."

"A cos dala? Něco uklidňujícího?", pátral jsem.

"No, přebrala jsem u tý hrací skříňky ty cedéčka od tebe a řekla jsem mu: "eště, že mám ten lues, to mě fakt uklidní a to cedéčko jsem strčila do skříňky a začalo to hrát."

"Tys mu řekla "eště že mám ten lues, to mě uklidní"? Tos mu fakt řekla?", cukaly mi koutky a mobil u ucha se mi klepal smíchy.

"No dyť je to tam na tý desce napsaný. Island lues. Tak co sem mu měla říct. Že je to Pepíček Zíma?". přešla matka z veselé do vážné debaty.

"Blues, mami, Island blues!", smál jsem se na celou pěšinu, po který jsme se zase se Stellou  vraceli od rybníka zpátky domu.

"Jo blues, jako blůz, že jo?", začala Zorina chápat. "A co sem mu teda řekla?"

"Řekla si mu, že máš naštěstí syfilis a to tě uklidňuje.", odpověděl jsem po pravdě.

Nejdříve ticho jako v kostele a pak "no nazdar, tak to už asi nepřijede a já budu muset mejt nádobí v ruce... Tak čau. Dneska budu prát. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne.

---

Někdy se život vlní rovnovážně. Za kyselou okurku sladký bonbón, v době sucha časté deště a za rozbitou myčku naštěstí lues...