Radosti života

Také se vám stává, že vám ostatní radí, co a jak, kam až můžete a kam se v žádném případě nesmíte vydat? Pokud rádi žijete v ohradě, nic proti. Já raději plenér...

„No to bys neměl...“

„A na to jsi přišel jak?!

„Pořádně si rozmysli, co chceš říct.“

„To jsi teda dost troufalej.“

A tak dále, a tak dále.

Někteří lidé se rádi otřou o druhé v případě, že se nechovají tak, jak by se podle jejich představ chovat měli. Že si dovolí oponovat, že si dovolí pojmenovat situace a věci tak, jak cítí. Že se vůbec ozvou!

Někteří rodiče děti vychovávají div ne se zvoncem na krku, aby bylo jasno, kde se jejich dítě pohybuje, co dělá a aby bylo možno je včas zhaftnout.

I naši o nás věděli, protože tušili, že jsme sígři, kteří pro lumpárnu nejdou daleko. A když říkám lumpárnu, tak tím myslím lumpárnu. Nic kriminálního, nic za hranicí obecného.

Nechali nám volnost a sem tam, když byl pádný důvod, nás korigovali a při opravdových lumpárnách nadmíru zasáhli. Vychovali nás tak, abychom v dospělosti dokázali obstát, ohradit se, jít si za svým, a nepřizpůsobovat se náladám a požadavkům okolí za každou cenu.

Mám v současné době u nás na zahradě díky novým majitelům bytů spoustu dětí navíc. A náramně si tyhle situace užívám!

Mám, možná, na rozdíl od jejich rodičů zřejmě větší pochopení pro jejich poskakování, pištění, běhání a lomozeni kol jejich trojkolek po kamenných chodnících mezi záhony. Pro jejich rosťárny.

Nechám je po mně lézt, naliju jim studenou vodu z termosky (i když by měli pít vlažnou...), zajímají mě jejich příběhy a vidění světa dětskýma očima.

Nezakazuji. Neposílám je pryč, i když pištěj jako smečka svišťů. Nechám je válet se po trávě a když v malých dlaních přinesou drobounké lesní jahůdky z kouta zahrady, s radostí sním takový počet, na který mám chuť. Nežinýruju se.

„Ty si jich sněd pět!“ zapištěla Anežka při našem posledním jahodovém setkání a naoko se s úsměvem ve tvářích zlobila.

„Ty jsi mi nabídla celou dlaň. Pořád ti tam dost zůstalo, Anko.“ opětoval jsem a pokusil se při odpovědi vyladit hlas do stejného pištění.

„Ale já nemyslela pět. Já myslela tři.“ dupla už trošku vzteklá Anežka bosou nohou do měkkého posekaného trávníku.

„No vidíš, a já myslel, že mi dáváš všechno, a vzal jsem si jen pět. Dobrý, ne?“, pokračoval jsem s ní v dišputaci.

„Tak já ti teda těch pět nechám a dojdu si pro další, jo?“, mrkla na mě Anežka.

„No to jsi hodná, že si je můžu nechat. Příště už budu vědět, že to co nabízíš asi neni úplně tak, jak do vypadá a ďobnu si jen trošku.“

„Ale néééééééé“, začervenala se Anežka v líčkách, „klidně si dej i ty zbylý. Já tě mám ráda. Seš tady můj nejstarší kamarád. Můžu pustit na chvíli hadici?“

Udělala mi radost tím nejstarším kamarádem odsud a tak nebyl problém svolit a společně dojít do dolního zahrady ke studni a v ní pustit motor čerpadla, kterej plnil předlouhou hadice vodu a s pištěním pak doběhnout na její konec na horní zahradě a začít po sobě stříkat. Prostě léto, jaké si pamatuju z mého dětství.

Anežka po trávníků radostně pobíhala, z hadice v jejích rukou cákala průhledná, studená voda, která Anežce máčela vlasy a šaty s kytičkama a nohy a ruce s nalepovacíma tetovačkama. Chvíle slastného štětí!

„Zlej i Marka!“ ozval se zvonivý hlas Anežčiny maminky, která se najednou objevila mezi námi na zahradě..

Anežka napřímila hrdlo hadice a proud té krásně chladivé vody zlil nejdříve mou oholenou hlavu a pak i tričko a šortky a všechno někde zakázané ožilo do příběhu, jaký mají lidé zažívat. Svododa, roštačení, piškuntálie!

„A teď maminku“, znovu zapištěla Anka. „I když se to nesmí!“, zakřičela v ajfru a proud vody zlil i maminčiny vlasy a šaty a pak jsme tam pobíhali jeden vedle druhého, tahali se o hadici s vodou a nad náma modré nebe a kolem rozkvetlá zahrada tak, jak jen to zahrady v červenci dokážou.

V tu chvíli jsme žili! Prostě žili pro pár mokrých okamžiků. A radovali se z toho. Anežka dětsky a my s její maminkou tak, abychom se k tomu přešťastnému dětství bez příkazů, zákazů, doporučení a dalšího alespoň na chvíli přiblížili.

O Anežku se nebojím. Její máma s tátou ji nechávají žit v plenéru... Stejně, jako jsem žil jako dítě i já.

A jsem si jistý, že tahhle situace a chvíle bude jednou z celoživotních vzpomínek malé Anky. Stejných vzpomínek, které jsem jako malej kluk zažil a z hlavy je nikdy nedostalo žádné doporučení, co je a co není vhodné.

Obyčejný chvíle plné radosti jsou pro celý další žití setsakra důležitý!