Na labutím jezeře se z mé matky stala zadělaná kachna

"... no a měla jsem hlad, tak jsem si dala v rychlosti párek v rohlíku a to byla ta chyba!", řekla tajuplně s malým "ocáskem" hnusu v závěru sdělení. "Odetta a plnotučná horčiče spolu nefungujou. To už vím."

"Takže jsi do foyer divadla vstoupila načančaná a zapatlaná zároveň?", začínal jsem se usmívat.

"Kdyby vstoupila..., to by ještě šlo. Já tam vlítla jako raketoplán! Zakopla jsem o práh, při vpádu točením kabelky na zlatým řetízku vyrovnávala tělo, aby nepadlo přímo na hubu. Cestou jsem bouchla do jiný ženský a zastavila se o nejlbižší mramorovej sloup čelem a sjela k jeho patce ksichtem obtisknutym v tom mramoru. Neříká se tomuhle ántré"?

"No ty vole!", nezbylo jiné konstatování.

"Možná ještě hůř! Srovnala jsem se v sedě u patky toho sloupu, lehce se oklepala ze šoku a zjistila jsem...", chtěla pokračovat matka a já jí do toho vletěl: "... že máš odřený kolena!"

"Ale prd, padla jsem sice hubou na mramor, ale kolenama jsem dopadla na červenej tépich. Bylo to daleko horší!"

"Krev z nosu!", radoval jsem se z toho, že jsem přišel záhadě na kloub i za cenu krvácení z nosu v budově divadla a nóbl společnosti kolem mé padlé matky.

"Kdyby krev z nosu...to by mě okolí litovalo.", povzdechla máma.

"Sukně vyhrnutá nad pupík a odhalený bombarďáky!", hnal jsem fantazii do nebeských výšin a kuckání ze smíchu mě pomalu přesouvalo do stavu bezvědomí.

"Samá voda!", hlesla pouze.

"Poddávám se!", přiznal jsem bez okolků a čekal hrůzu hrůz.

"Jak jsem se tak probírala v sedě na červeným koberci, opřená o sloup s davem lidí kolem mě, všimla jsem si, že mám v ruce nějakým prapodivným instinktem pořád sevřenej zbytek rohlíku, kterej jsem chtěla v divadle hodit do koše."

"A to je tak strašný?", cítil jsem určité zklamání z toho, že zbytek rohlíku nemá v žádném případě šanci přehlušit krvácení z nosu nebo sukni vytaženou nad pupík.

"Špička rohlíku sama o sobě není až takovej průser. Blbý je, když je plná horčice...", dodala matka s ledově chladným komentářem.

"A jé je....", začal jsem opět kuckat a nešlo to zastavit.

"Takže jsem měla hnědý šmouhy po kostýmku i šátku, o kterém jsem byla přesvědčená, že mi dodá francouzský šarm....", pokračovala máma.

"Barva kostýmku?", chtěl jsem být více v obraze.

"Smetanová. Příjemně konstrastní s barvou plnotučné hořčice.", poznamenala matka věcně.

"No panečku....", dodal jsem.

"Kolem mě hlouček lidí. Podávali mi kapesníky a pořád se tak divně tvářili, jako že mi chtěj pomoct, ale tak trochu se eklujou."

"Asi nepoznali, že je to horčice....", snažil jsem se ze sebe dostat mezi smíchem tuhle krátkou větu.

"Vypadala jsem fakt zbídačeně. Rozhodně ne jako labuť. Spíš jako zadělaná kachna." shrnula máma svoje pocity z vpádu do stánku kultury a noblesy.

"No ty kráááso. Škoda, že jsem tam nebyl", zalitoval jsem opravdově.

"No škoda!", souhlasila máma, "protože po pádu by si matku zvedl ze země, odvedl ji na toaletu a horčici ještě smyl z obličeje, obočí a vlasů. Byla jsem fakt zřízená, jako bych omdlela smrady a následně ksichtem padla do podělanejch dětskejch plen."

"Zorinko, jak to tak vidím, do společnosti už budeš moct vyrážet jenom v doprovodu", byl jsem chápajícím a ohleduplným synem.

"Houby, měla bych bejt míň žravá..."