Mrtví nám dopisy píšou jenom v zimě

Když pro někoho vymyslíte pěknej příběh, je to jako byste ho naučili mazat chleba máslem. Krajíc ukrojte sami, ale máslo roztírejte společně.

Šli jsme dolů s kopce únorovym parkem.

Plaše sněžilo a vločky dopadaly na zelenou trávu.

Tak v posledních letech v Praze vypadá zima.

"Víš, že každá vločka má jinej tvar?", zeptala se mě s vážnou tváří.

"Vim.", nechtěl jsem hrát hlupáčka jenom proto, abych druhému udělal radost.

Navíc už nejde o úplně malou holku, ale ženský nápady v ní ještě nezrajou.

Je tak někde na půl cesty k začátku dospívání, ale často si říkám, jestli náhodou nemá někde skrytý dvě další hlavy a tři další srdce.

Je milá, všímá si a fantazie má tolik, že by jí mohla na farmářskejch trzích rozdávat - ne prodávat.

Proč myslíš, že to tak je?", zeptal jsem se.

"Asi proto, jak ta voda letí vzduchem k nám dolů a fouká to do ní - tak zmrzne a změní tvar. A každá ta kapka letí jinudy a jinak dlouho", analyzovala možnosti.

"Vykašli se na fyziku", zastavil jsem její vysvětlování, "tak to vůbec neni. Vločky přece nemusej padat rovnou na zem, na chvíli se můžou vznýst a letět zase nahoru.", provokoval jsem ji.

"Tak proč jsou teda každá jiná?", koukla na mě.

"Jsou to dopisy od našich mrtvých", vyjelo ze mě.

"A oni nám píšou jen v zimě?", přistoupila na hru.

"Jo, v létě se opalujou a odpočívaj a v zimě nám píšou dopisy. Ručně.", navázal jsem.

"Proto je každá vločka jiná!", usmála se.

"Přesně. Sněhový vločky jsou vzkazy od našich mrtvých tam nahoře a dolů padají kousky dopisních papírů s různejma vzkazama.", fabuloval jsem, až se park zelenal.

"A jsou to dopisy, nebo jenom vzkazy?", začala se zajímat a pár vločkám nastavila dlaň.

"Jsou to krátký vzkazy, celej dopis bys nepřečetla. Roztál by ti v dlani.", upřesnil jsem.

"A co ty zprávy na vločkách číst až když ležej na zemi? Tam hned tak netajou.", lehce mě rozhodila.

"No to jo, ale válej se jedna přes druhou, v tom je pak bordel, to se nic nedovíš...", hnal jsem dál náš rozhovor.

"A co se v nich píše?", zeptala se chytře a kousek od nás mezi stromama běhaly dvě malý děti, ruce nahoru k nebi, kulichy jim zakrývaly obočí a chvílema i oči a lapaly vločky do pusy.

"Samý příjemný zprávy. Vločky jsou měkounký a vláčný. Proto vzniká prašan, kterej lidi tak milujou.", jel jsem dál a bál jsem se, že za pár minut už nebudu mít žádný další argument k tomu, že sněhové vločky jsou vzkazy od mrtvých z nebe.

Mlčeli jsme.

Šli jsme vedle sebe dolů zeleným únorovým parkem, na který padaly potichu a zlehounka sněhové vzkazy.

"Škoda, že na ty vzkazy nemůžeme odpovídat, viď?", řekla do ticha rušeného jen vzdáleným pohybem aut po silnici.

"Můžem. Když chceme, můžeme všechno!", dostala ode mě seshora pusu do dlouhých černých vlasů.