Motýlí křídla z hadrů na nádobí

"Možná, snad, nebo asi... Na tohle se nemůžou lidi spoléhat. Stejně jako na tu pitomost, že zejtra bude líp."

Kouzelné období milostivosti vzalo Štěpánem za svý. Matka se opět vrátila k činnostem neovlivňovaným narozením Krista a nadměrečnou lidskou sounáležitostí a vplula do běžných dnů syta až přesycena - nejen jídlem!

"Sem se v tom marastu musela vydat ven, páč mi došlo mlíko a kafe bez mlíka je jako suchá plena - něco v něm chybí.", popsala tak, jak je jí přirozený situaci, kdy doma dojde mlíko. Prostě suchá plena. Fertig.

"Takže příběh!", zaradoval jsem se po všech těch Bajajech, Popelkách a ženskejch s hvězdama na čele, kdy si každej přijde na svý - ženský na svatbu a chlapi na pěkný těla s rozcapenými dekolty.

"...jak ti tak sněží a je všude šedo jako v tunelu, lidi mi připadali jako ty zombie. Jen se tak přesunujou a skoro nemluvěj a to já nemám ráda. Tak jsem si v předsíni naštelovala ksicht jako v červnu a na hlavu si narazila tu čepici, kterou jsi mi dal a vypadám v ní jako obecní pohunek."

"Úplně tě vidím, Zorino!", nechtěl jsem zbytečně rušit tok mámina vyprávění zbytečným pochlebováním. 

"A v kvelbu zase ten zimní sajrajt na podlaze a lidi zpomalený smaženejma rybama, řízkama a bramborovym salátem. Potřebovali trochu provětrat faldy a tak jsem se s nima dala do řeči."

Jakmile totiž máma uzná, že je na světě jen trochu divně nebo nuda, dá se do nápravy s apetitem opravdovýho jedlíka.

"Jakou jsi nasadila léčbu tentokrát?", zeptal jsem se.

"Ale prosim tě. Místo, aby se lidi radovali, že zase přežili Vánoce a chystali se do dalšího roku, tak furt fňukaj, co to všechno stálo peněz a jak je všem doma těžko. A tak jsem si řekla, že to tak nenechám a zeptala se Zuzky, jestli má taky krmení pro papoušky."

"Ty máš papouška?", překvapilo mě, protože o žádnym novym ptákovi v mámině domácnosti nevim.

"Ale prd. Co bych s nim dělala? Sem si ho vymyslela, aby po tý ženský z kvelbu chtěl někdo taky něco jinýho než salám a chleba. Ale skočili mi na to všichni!", zaradovala se v hlase Zorina.

"No a jak to pokračovalo?"

"Pochlubila jsem se, že jsem od Ježíška dostala mluvicího ptáka a tos měl vidět, jak to s lidma v kšeftu hnulo!"

"No bodejť by ne! Mluvící pták! To pobaví víc než Ovčáček, třeba."

"Jo jo, chlapče. Hned zbystřili a začali se vyptávat. Co je to prej za ptáka, jak vypadá, co žere a co řiká."

"No nazdar, tos teda musela hodně fantazírovat.", začal jsem se obávat, protože vím, že Zorina rozezná slepici, andulku, orla a pštrosa. O poddruzích papoušků nemá, podle mýho názoru, ani šajn.

"Sem jim řekla, že je to žako a že se jmenuje Kožak a že mluví, protože je tak vycvičenej a že s nim budu v létě chodit na vycházky, ale v týhle sibérii si s ním na rameni vyjít ještě nemůžu. Že je zatim doma."

"A od koho´s ho jako dostala?", zajímalo mě.

"No vot koho. Vot tebe, přece. Sem jim řekla, žeś mi ho dal, aby mi nebylo smutno."

"Ježiš, Zorino, co to těm lidem vykládáš? Dyť ti uvěřej a budou čekat na jaro, až si vyjdeš s Kožakem. Jak to vyřešíš?"

"Uletí, nebo chcípne. Ale to je jedno. Protože rozhodně žádnej pták nechcípne, ale v danou chvíli jim ta představa mluvícího fógla zvedla náladu. Já se už nemohla dívat na to, jak měli všichni huby jako přejetý pásákem."

"No a co to krmení. Měla Zuzka?"

"No neměla. Ta byla ráda, že jí zavezli chleba a mlíko. Ještě tak krmení pro fógly! Tak sem jí řekla, že nevadí, že mu nadrobim vánočku.", bájila Zorina do mejch uší to, co s naprostym klidem, jak si představuju, podala v místním kvelbu svejm sousedům.

"A Petr, co si šel pro jedlou sodu, mi řek, že zase kecám, protože kdo by si do týhle doby pořizoval další hladovej krk. Chápeš to? Von mi nevěřil..."

"No to chápu, já bych taky pochyboval.", dal jsem se na Petrovu stranu.

"Jenže Miluška, ta ne... Ta mi uvěřila a řekla, že by mluvícího ptáka chtěla taky, protože doma už má jen takovýho vovadlýho, kterej ani necekne...", smála se Zorina na plnou hubu.

"Takovej ptáků v různejch rodinách je...", přidal jsem se tentokrát na stranu Milušky. "...jen tak polehávaj a o ceknutí nemůže bejt ani řeč.", dodal jsem.

"A jestli je prej kroužkovanej..., přidala se Hanka. To ti je celkem zvídavá ženská.", zamudrovala Zorina.

"No a je?"

"Ty vole, copak já vim, jestli je Kožak kroužkovanej, když je vymyšlenej?"

"No to fakt vědět nemůžeš, ale když jsi mu dala život u tebe, možná bys měla vědět, jestli je nebo neni kroužkovanej, ne?", oponoval jsem zlehka.

"Možná...", vydechla z pusy jedno slovo máma. "Možná, snad nebo asi. Kdyby tyhle slova zmizely ze světa, to by bylo lidem líp, nemyslíš?", zeptala se mě.

"Možná jo.", odpověděl jsem opět dost vachrlatě.

"Žádný možná. Určitě! Tyhle podmiňovací způsoby nejsou nic pro mě. Já mám ráda jasno. To je to samý, jak mi celej život řikali "zejtra bude líp"."

"A co je na tomhle špatnýho?", pátral jsem.

"No hergot, copak si úplně blbej? Zejtra bude líp? Jak to lidi vědi, když se stejně každej den probuděj do dneška? Nikdy se neprobuděj do zejtřka. Tak jak vědi, že bude líp? To eště nikoho nenapadlo?", hartusila Zorina už skoro namíchnutě.

"Dává jim to naději, Zorinko. O to jde.", opsal jsem svůj náhled na rčení, že "zítra bude líp".

"Joooo, naděje. To je mi, panečku, vykutálená věc. A taky prej umírá poslední. Jak poslední, když je tady kolem pořád někdo? Až naděje umře jako poslední, jak se to asi dozvíme, když tu nebudeme, protože ona bude tou poslední co umře? Ha?", dala mi Zorina dost záludnou otázku.

"A dyť víš, že tohle se všechno jenom tak řiká.", chlácholil jsem její rozohnění.

"No právě. Lidi často žijou bludama a přitom je to tak jednoduchý.", poznamenala Zorina až s jasnovideckou vizí.

"Jednoduchý? Sem s tim.", ponouknul jsem ji.

Po chvilce ticha se mi dostalo rozřešení.

"Hele, je to vlastně jednoduchý. Život je jak křídla motýlů z hadrů na nádobí.", řekla rázně, ale s poezií v hlase.

"Křídla motýlů z hadrů na nádobí?"

"Přesně tak. Pořád si malujeme, jak by byl život krásnej - kdyby, možná, snad, asi a další slova, ale von je přitom úplně normální. Často ale nefunguje tak, jak si ho představujeme. Vidíme ho jako křídla motýlů, ale už nechceme vidět, že ty křídla jsou často udělaný z hadrů na nádobí. A to je chyba!", osvětlila mi Zorina její přirovnání.

"... no, vono je to dost těžký to tak vidět, mami.", řekl jsem obohacen celoživotní praxí.

"Aha, a tak si radši budeme všechno podmiňovat nějakejma snama a nežít to, v čem jsme se ocitli? Tak to prrrrrrrr, chlapče, takovej život je pěkně blbej, ti povim. To radši ty křídla motýlů reálně udělaný z hadrů na nádobí a Kožak na rameni - teda... pokud se dožije jara, že jo?", zasmála se máma a před ukončenim telefonu zopakovala: "Tak nezapomeň - křídla motýlů z hadrů na nádobí. Moc fajn záležitost..."