Moje matka má chuť střílet z pušky

"Vařit a to ostatní ženský dávno umim. Umim i prohodit kopec písku přes starou drátěnku z postele a kopnout placírku. Ale pořád toho ještě hodně zbejvá. Jen mít čas."

Sobotní posunutí hodin v celym Česku leckomu zpřeházelo jeho půl roku jetej rytmus. U někoho, třeba u Zoriny, přinese změna času i jistou změnu v přemejšlení.

"Sem jak praštěná pytlem, hochu. To posouvání času je pro starý ženský něco jako divokej celonoční mejdan.", komentovala Zorina změnu času letního na ten horší, na zimní.

"Divokej celonoční mejdan? Dyť si měla o celou hodinu navíc!"

"No to měla. Ale ten bordel v palici. Nejdřív zpřeházet všechny hodiny v baráku, abych nebyla za blbou a pak se srovnat s tim, že eště neni čas na Sásinku."

"Na Sásinku?", lapal jsem informaci.

"No na to její planetárium, nebo jak se to menuje."

"Jo, Kalendárium, myslíš?", začal jsem bejt v obraze.

"No, na to. Sem si dala kafe a chleba s marmeládou a sednu k televizi a vona tam nebyla. Byl tam ten kluk, co radí jak přehazovat hnuj a píct buchtu z cukety, ale Sásinka nikde. Já byla o hodinu napřed. Sice s přeštelovanejma hodinama, ale pořád napřed. Jako když v lednu probudíš v noře medvěda.", připodobnila se matka s zimnímu spáčovi.

"A cos teda dělala, když Sásinka nepřicházela?"

"Sem tu bednu zase vypnula, kousala sem ten chleba a řikala sem si, co bych ještě chtěla stihnout."

"Stihnout za tu hodinu, co ti zbejvala?", zjišťoval jsem.

"Ne, stihnout za dobu, než vychladnu. Za dobu, když už ráno nebude třeba ani kafe, ani chleba s marmeládou. Za dobu, než umřu."

"Trochu morbidní, ne?", zarazilo mě.

"Možná morbidní, ale zábavný a poučný. Nikdy jsem třeba nevystřelila z pušky!"

Překvapilo mě, co se honí v hlavě mojí mámy v době, kdy jiné přemýšlejí o svatbách vnuček nebo promocích pravnuků. Moje matka má chuť střílet z pušky.

"Nebo řídit traktor.", dodala po chvíli Zorina, "to sem taky ještě nedělala.", přidala další v životě zatím nerealizovanou činnost.

"To sou všechno takový chlapský věci, Zorino.", upozornil jsem matku na činnosti, po kterých její duše zatím marně touží.

"No právě. Vaření, pletení, kojení, malování vočí a kroucení vlasů na natáčky už umim. Ale zbejvá spoustu jinejch věcí, který mě zatim míjely. A když si tak řeknu, kolik mi je...abych se teda setsakra snažila."

"A...prosim tě, jak tě to napadlo? Zrovna při Sásině, která nepřišla? To by mě fakt zajímalo."

"No vidíš..., právě proto. Abych tě zajímala.", hodila máma do dialogu vějičku.

"Ale ty mě zajímáš, Zorino. Nebo si myslíš, že ne?"

Chvilka ticha lehká jako poryv jarního větříku trvala pikosendu. 

"Ale to já přece vim, že tě zajímám. Taky dělám skoro všechno proto, aby ten zájem trval. Ale kdybych udělala víc, to by ses zájmem uplně zbláznil, ti garantuju.", šperkovala tajemně máma zákruty mého zájmu o ni.

"Hele, holka, ti řeknu na rovinu, že někdy k zbláznění z tebe nemám daleko.", odpověděl jsem po pravdě.

"No jo, ale to sou takový vobyčejný ženský věci, který chlapy sem tam vyvedou z rovnováhy. Ale co kdybych se s tebou sem tam bavila jako táta? Hm?"

"Jako, že by ses se mnou bavila o rotoru, indukcích nebo kopání příkopu?", dal jsem pár příkladů možných dialogů syna s otcem.

"Nebuď směšnej. Rotor je v každý pračce, indukce na sporáku a od krumpáče jsem měla často puchejře velký a červený jako berušky. Tohle mám za sebou. Stihnout bych měla jinší věci."

"Tak například?", nenechal jsem se.

"Tak například sprchování po fotbalovym mači. Nebo kosení lánů v kombajnu. Nebo otevření lahve piva šroubovákem. Nebo...", nenechal jsem mámu domluvit.

"Sprchování po fotbalovym mači? To mě zajímá. Jdi mi k šípku s jízdou v kombajnu. Proč to sprchování, proboha?"

Opět malá chvilenka váhání s odpovědí.

"No proč asi. Abych věděla, co si řiká parta chlapů ve sprše po výkonu."

"Po výkonu?", zahlaholila ve mě zvědavost.

"Po sportovnim výkonu, vole. Copak se syn může s matkou bavit o sprchování v tématech, o kterejch by mluvil s tátou?"

"A o čem si asi tak chlapi ve sprše povídaj? Co myslíš?", jel jsem dál v debatě obsahu rozhovorů chlapů ve sprchách po fotbale.

"No to právě nevim, protože sem tam nikdy nebyla. Jenom odhaduju. Jestli je to o těch ofsajdech, nebo o tom, aby nezapomněli cestou z čutaný koupit mlíko a chleba, nebo o tom, jestli je lepší tekutý nebo pevný mejdlo, nebo o tom, do který hospody zajít. Pod tekoucí vodou toho člověka napadne, hochu..."

Nevěřil jsem vlastnim ušim.

"A tohle tě napadlo, když jsi při změně času čekala u chleba s marmeládou na Sásinku?", ptal jsem se dál.

"Tohle mě", řekla máma mile a jemně žensky, "napadá poslední dobou dost často. Co by se asi stalo, kdyby mámy s dětma mluvily sem tam jako tátové a ne jen jako ženský. Že by k nim našly cestu jinak než přes rajskou nebo upletenou šálu. To víš, jak má člověk s blížícím se poslednim dnem víc a víc času, tak prostě víc a víc přemejšlí. Jednou to poznáš sám. Blbý je, že na to lidi přijdou většinou až tehdy, když už nemaj moc času..."