Moje máma vypadá jako pivo

Podvečer začíná čarovat ve chvíli, kdy den ztrácí dech. Prosluněný vzduch hřeje jako svetr z kašmíru a malej pinďa klade otázky - na míru.  

"Máš ještě mámu?", spadne to toho kašmírového podvečeru otázka od malýho kluka, se kterym sedim na schodech u domu a koukáme společně do zahrady, která se v tuto dobu tváří jako natěšená panička.

"Co myslíš?", pohrávám si s jeho představivostí.

"Myslim, že je už mrtvá.", odpoví bezelstně a opatrně přitom utrhne lístek z keře růží, jehož poupata jsou nalitá příslibem krásy.

Kašmír kolem nás se jeho prohlášením mění ve smutečně černý samet.

"Tak to se, chlapečku, pěkně pleteš.", řeknu pěkně mile naštvaně s úsměvem v puse.

"A jak vypadá?", zavrtí se kluk na prdelce a jeho zvědavost přinutí pravou dlaničkou třít o kůži na malých stehýnkách, které vypadají jako větší buřtíky. Takový ty vázaný - se 100% obsahem masa!

Rozhlídnu se po zahradě, která se nám konečně začíná odměňovat za tu dřinu na ní.

"Vypadá....jako....pivoňka." plavou mi z pusy tři slova, jako tři bratři v triku poté, kdy moje oči při jízdě zahradou zastaví keř, který mi připomíná barokní sukni, ze které vykukují na stoncích usazené koule. V tuhle chvíli samé růžovo zelené koule, plné krásy a laškující vůně. Ale aby tý krásy nebylo málo, protože krásu si zaslouží každej..., lehce nalevo, jako by u pasu barokní sukně, jedna koule už pukla.

... a na svět se dostala lehounká růžová suknička pro nějakou baletku..

---

Poetika chvilky trvá pokaždé tak dlouho, jak si nepřejeme.

"Tý vado!", plácne se kluk oběma dlaničkama do svých větších buřtíků. "Tvoje máma vypadá jako pivo?", vyvalí oči a zájem o odpověď na jeho otázku ho vystřelí z prdelky na větší buřtíky. "A co je to ta "ňka"...?, zastaví ticho jeho pusu.

Doprdele...., jak z týhle srandy ven, udržet jí a přitom jí celou popřít? - napadne mě.

"Ano.", zatvářím se jako dr. Sova v pověstném seriálu, lehce nakloním hlavu doprava, zadívám se na keř, který mi připomíná barokní sukni a s klidným hlasem řeknu: "Moje máma vypadá jako pivo."

Kluk stojící nade mnou se změní v němého Bobeše.

"A tvoje?"... vychutnávám si tuhle pomalu položenou, ale silnou otázku v návaznosti na jeho předchozí dotaz.

Němý Bobeš je věrný svému "němý" a mlčí jako hrob.

"Tulipán?", pokračuju mile přísně a koutky rtů se mi zahnou nahoru a připomínají akutální stav stejného útvaru na nočním nebi.

Čekám. Dva kosi, co si udělali hnízdo ve větvičkách břečťanu, dosedli na kraj kašny uprostřed zahrady. Z jeho hladiny drze k nebi trčí pyšné žluté kosatce a vypadají jako zlaté šípy namířené do nebe. Zřejmě nějaká poště mezi ním a peklem. Kosáci se napijí, poposkočí, poserou rantl.. a odletí.

"Tulipán ne.", promluví do toho Bobeš. Už nepíšu němý, protože mluví. "Je to ženská. Tulipán je pán."

Kašmírovej vzduch kolem nás byl dokrmen další fajnovou povídačkou. Usměju se a moje pravá ruka lehce zmáčkně Bobšovo lýtko.

"Nech tohooooo....", osmiletý Bobeš je prostě netykavka.

"Tak jak vypadá?", jedeme dál.

"Jako kosatec?", napadne mě hnusnotka. 

"To taky ne. Vona je hodná.", sedne si Bobeš vedle mě zase na prdelku. "Kosatec je meč nebo kosa."

Obejmu ho kolem ramene. Nechá se. Sedíme na schodech a hledáme očima v zahradě odpověď.

"Jako sedmikráska?"

Bobeš se na mě podívá, oči má černý jako letní noční nebe, zastaví úplně pohyb a nadejchne se a řekne: "Jo"

---

A to je celý. Moje máma vypadá jako pivo a ta Bobšova jako sedmikráska.