Moje máma je magor. Krásnej!

"...víš jak všude furt píšou a řikaj, že vztah je třeba občerstvovat, protože jinak mu hrozí zánik..."

Venku mrzne, ptáci klovaj do zimou ztvrdlých lojových koulí a lámou si o ně zobáky, psi ve vyšší frekvenci zvedají ze zledovatělých chodníků tlapky, a Zorina si vyšla na pláž...

"Večer sem si všechno nenápadně připravila a když Jirka ráno ještě polehával v posteli, vyskočila jsem jako srna a zmizela z ložnice."

Začátek dalšího příběhu je takovej vobyčejnej. Chlapi si prostě přispěj, a ženský už šukaj po bytě.

"Nějaký překvápko, jo?", pídil jsem celej natěšenej po dalším Zorině překvapení.

"Hochu, celej život musíš toho druhýho překvapovat. Píšou to tak ty socio psycholožky do ženskejch magacínů. Jakmile začneš nepřekvapovat, ten druhej ho hledá jinde.", zamudrovala matka.

"Takže snídaně do postele? Nebo ranní taneček v košilce?", šteloval jsem mutr do vyprávění tak, jak to má ráda.

"Snídaně do postele není u těch, co je jim spolu dobře, žádný překvápko, hlupáčku....", štengrovala Zorina mojí představivost.

"Tak dělej. Sem celej žhavej.", nenechal jsem svoje touhy o poznání dalšího matčina překvapení ležet ladem.

"Sem si v tý koupelně zpoza pračky vytáhla schovanou igelitku s poprietama a šla na to."

Mutr mě mučila! Asi příště rovnou zavolám do Bílého kruhu bezpečí a budu si stěžovat...

"Proboha, Zorino, a co se teda dělo?"

Matka začala, jak je jí vlastní, celkem obšírně.

"Bylo krásný ráno. Nebe jako šmolka a slunce jelo na plnej céres."

"Ježiši, to vim. Ale co jsi teda s takovym ránem udělala?", zvědavost mnou cloumala jako uhry po mym ksichtě v době, kdy jsem měnil hlas a začalo houstnout ochlupení na mém těle.

"Nejdřív sem si celý tělo hezky namazala krémem na opalování.", začala Zorina,

"Celý tělo? Ty ses opalovala?", kroutil jsem hlavou jako slepice, když se rozhoduje mezi dvěma zrníčkama žita hozenýma před její zobák.

"Já sem šla na pláž!", zvolala zvučně matka.

"Aha.", zmohl jsem se na jediné.

"Sem si na sedačku pod to střešní okno položila osušku a vedle ní položila tranzistorák."

"Ty si blázen!", zvolal jsem plný radosti, protože normální rodiče nikdo nechce.

"I blázni musej udržovat vztah, chlapečku. Pěkně ho občerstvovat."

"No dyť - pokračuj.", nenechal jsem matku vydejchnout.

"No a pak sem si nasadila sluneční brejle a natáhla plavky a lehla jsem si pod to vokno na osušku a pustila tranzistorák a čekala."

A tak to jóóóóó! Únorovej obejvák. Na posteli pod střešním oknem postel, na kterou do místnosti svítí slunce. Na posteli osuška a vedle ní hrající tranzistorák. A na osušce ženská v plavkách a slunečních brejlích. Prostě Zorina.

"A na co jsi čekala? Že teplota vyskočí na sedumadvacet a ty budeš připravená vyjít?"

"Ty si fakt marnej. Mluvím o obohacení vztahu. O překvapení. Ne o opalování venku. Na Jirku jsem čekala, až vyleze z ložnice, přece.", upřesnila mutr důvod čekání.

"No ten musel čumět.", vypadlo ze mě.

"Hele...", začala Zorina polehoučku, "vlez do obejváku, prošel kolem mě a to okno OTEVŘEL!"

"Nic neřek? Jen otevřel okno?", překvapilo mě.

"Ale řek.", smála se máma jako první kytka, co vyleze po zimě ze země a rozkvete na plný pecky.

"Že ti to sluší?", zkoušel jsem si tipnout Jirkovu vyřčenou větu.

"Že prej se mám přikrejt, že je venku zima a jestli mi ty plavky pořád ještě jsou, mi řek.", dusila se máma smíchem a já se nechal stejnym smíchem natotata nakazit.

"No ty vole! Tak ty mu uděláš ve svym věku v únoru hned po ránu pin-up girl a von ti řekne, aby ses přikryla, že je zima? No to si teda dovolil po letech, co jste spolu, fakt dost.", stal jsem se naoko přísným. "A cos mu odpověděla?"

"Řekla jsem mu, ať si sáhne, že mi eště pořád sou.", vysvětlila Zorina, jak nenechala příležitost k občerstvení vztahu zmizet jen tak halabala do ztracena.

"A sáhnul?", skoro jsem svoji otázku zašeptal.

"Ale to víš, že sáhnul. Dyť je to chlap, ne?!"

"Takže mise splněna.", ulevilo se mi.

"Splněna, hochu, splněna. Jen ty mrchy gumičky mě kolem stehen fakt už lehce táhnou...."