"...moc rád bych vás pošmajchloval."

Prsa. Boky. Kulaté zadky a dlouhý nohy v botách na jehlových podpatcích. A ruce v kapsách montgomeráku. A vymírající český slova. A pár minut na pavláku...

Takovej ten chlápek, co už na první pohled poznáte, že je mu dobře na světě. A taky poznáte, že tu už nějakej ten pátek je.

Tak přesně takovej se společně se mnou schoval před deště pod stříškou v zasklenym akváriu na pavláku. Vyštramanděnej chlapík, klidně bych řek i přes sedmdesát a tuším, že by se vůbec neurazil. Mnohé mladší chlapy, kteří kolem něj procházeli, by v soutěžích mužské "krásy" a entuziazmu tenhle chlápek rozmlátil už na startovní čáře.

Nečekal jsem na tramvaj. Měl jsem trochu času do další pracovní schůzky a tak jsem šel pozorovat lidi. Ja vim, sem tak trochu úchylák.

Můj spolustojící pod stříškou akvária nechával ujíždět jednu tramvaj za druhou a sledoval kolem sebe všechno, co se hlo. No, všechno - všechny ženský. A mluvil s nima. Oni s ale ním ne. Procházely totiž kolem nás za skleněnou stěnou naší předdešťové skrýše.

Chlapík měl obě ruce zastrčené v epesním montgomeráku, po kterym by skočili všichni hipsteři, co jich jen v létě na Náplavce bylo. Pod montgomerákem měl natažený džíny a na nohou klasický ultra mega vyleštěný oxfordky. Z ucha mu visel drátek. Ne od mobilu. Od naslouchadla. Dokonalej ostříhanej a oholenej. Pod krkem do posledního knoflíku zapnutou modře kostkovanou košili. Prostě čupr dědek.

"No, podívejme se na ní, na klisničku....", pustil najednou z pusy a při vyslovení této vábničky se lehce zaklonil a ruce v kapsách kabátu vystrčil kupředu. A zkušeně se zhoupnul na chodidlech. Kolem přešla pěkná asi třicetiletá ženská v kostýmku. Manžerka se zadkem ve tvaru, jakej má domácí nedělní žloutková bábovka. Čupr dědek se za ní stočil a pečlivě si ji scanoval do paměti. Bábovka se příjemně natřásala a ruce v kapsách montgomeráku se chvěly radostí. (Rozhodně nechci, aby došlo k mýlce, že si pán třel pod kabatem pohlaví úd - jak se zapisuje u soudu do protokolů. Měl jen prostě radost.)

Usmál jsem se a čekal.

"No tak pojď, ukaž mi je pěkně. Nemáš se za stydět, ty Růženko jedna.", zaznělo po pár minutách a vyrušilo mě z kontroly a likvidace přečtených sms v mém mobilu. 

Růženkou byla zase ženská kolem třiceti let, která sice nenesla na zadní části těla bábovku, ale před sebou hrdě pohupovala dvěma krásně klenutými boulemi. 

Čupr děděk se tentokrát nezaklonil. Přešlápával na místě a ruce z kapes kabátu přestěhoval do kapes u kalhot. "Ježiši kriste, to je nadělení. A já to vidim!", dodal tak, že nebylo možný neslyšet. Pak Růženka zmizela někde na tyláku. 

Po stříškou se před deštěm v tu chvíli kryli dva další chlapi, oba měli v uších sluchátka a na druhym konci budky si spolu povídaly dvě holky tak ze základky. Já seděl na lavičce a likvidoval smsky. 

Přijela tramvaj, naši spolupodstřešníci do ní vlezli a my s čuprem zůstali zase sami.

Všiml si, že nikam nejedu a pozdravil mě očima. Odpověděl jsem stejně ve chvíli, kdy jsem odpovídal na poslední doručenou sms.

Ruce se z kapes džín přemístily zpátky do kapes kabátu.

"To je, co?" řekl nahlas a přímo proti mě.

Podíval jsem se na něj, usmál a řek: "No to je!"

"To je krásnej svět, když po něm choděj takový ženský jako tyhle, co?", potřeboval ubezpečení že vím, o čem mluví.

"Jo jo, to máte pravdu. Krásný ženský. Moc krásný tu choděj.", potvrdil jsem čupr dědkovi jeho teorii.

Popošel blíž. "Ty zadečky a ty ňadra. Škoda že končí léto. Teď toho moc neuvidíme. Ale zase na jaře!!!", úplně se mu rozsvítily oči a pusa se otevřela k širokému nedočkavému úsměvu.

"Přes zimu si můžete představovat", navrhnul jsem alternativu k létu.

"Já radši vidim. Představuju si celej život. Já radši vidim. To co vidim, to platí. To co si představuju nemá už takovej šmrnc. No dyť se podívejte....", uhnul najednou obličejem ode mě a fascinovaně se skrz sklo díval směrem ke KFC na rohu. 

Ze dveří se ven dostala opět statná ženská. Prsa byly vidět dřív než zbytek těla, jak tam stála ve vchodu a řešila co s deštěm. Černý dlouhý vlasy kryly její hrudní vyboulení a už to zřejmě čupr dědka dostávalo do otáček. Vystrčený obličej ženský vyhodnotil terén na I.P. Pavlova a tělo se dalo do pohybu. Směrem k nám!!! 

"No tak to je třída. Co říkáte?", nepustil mě vůbec ke slovu. "To je krása. To je tak krásný. Já mám dneska takový štěstí!", řekl s opravdovou radostí a nahlas, protože už jsme byli "kamoši" a on se nemusel žinýrovat. A ta krása přišla až k nám. Až k nám pod stříšku a postavila se na druhý konec zastávkové skrýše před deštěm.

Rukou si projela vlasy tak, aby jejich délku přemístila z hrudníku na záda. V mírném předklonu si tím typicky ženským způsobem stáhla sukni blíž ke kolenům a oběma dlaněma ještě zkontrolovala přítomnost tenkého svetříku na svých bocích. Pak se narovnala a my uviděli bohyni - teda z pohledu čupr dědka šlo nejmíń o Héru!

Otočil se ke mně a několikrát na mě zamrkal. "Co jí říkáte?" zašeptal a já nedopovídal, protože mi přišlo blbý hodnotit kvalitu přímo před  živým "produktem".

Chlápek se ode mě otočil směrem k Héře a jak byl v tom ajfru a zřejmě i nasranej, že se nezúčastňuju bodování víc než šeptem prohlásil. "Tak vás bych pošmajchloval."

Héra zpozorněla a já jsem se začal smát. Ne nahlas a povýšeně, ale tak z radosti nad příběhem, kterej si mě vzal do party.

"Co byste?", zeptala se Héra na přímo. Nepárala se s tím.

Čupr dědek neztratil glanc, ani zbaběle neutekl: "Jste krásná ženská", řekl jasně a přímo, "a kdybych mohl, tak bych vás pošmajchloval.", vyslovil znovu slovo, který z češtiny pomalu vymizelo...

"No, děkuju", odpověděla Héra, "ale to by nešlo.", usmála se a začala hledat něco v kabelce.

"To já vim. Mně už by to nešlo...", s pokorou vyslovil chlápek v montgomeráku a usmál se na svoji bohyni.

"No ... a to je škoda.", dohrála Héra perfektně hru, která byla tak přirozená a slušná, jak jen hra mezi chytrym chlapem a šik moudrou ženskou může bejt.

Rád jsem v tomhle příběhu sehrál kompars. Díky.