Místo, kde se pirani těší na holou kůži mojí hlavy

Nepronesou někdy matky svoje přání nebo žádosti o pomoc jenom proto, aby nám usnadnily návrat do doby, kdy spolknout škraloup na horkym mlíku bylo těžší než zdolat vrchol K2?

"Na půdě. Peřina visí na půdě. Musíš si ji snýst dolu.", takhle může znít věta, která spustí příběhy zasunuté do hlavy stejně ledabyle, jako když kousnete do obyčejného jablka a nečekáte nic jiného než jeho vůni a šťávu.

Vztyčenýma rukama jsem zvednul dřevěné víko, skrz které se víc jak padesátiletej chlap dostane do prostoru pohádkově velkého stanu.

Půda na chalupě v Sudetech změní jeho chování, zpomalí jeho pohyby a dá zapomenout na hlavní a jedinej důvod návštěvy tohoto prostoru - peřinu přehozenou přes ráhno upevněný na krovech střechy ne provázkama, ale odtrženýma ramínkama od již vysloužilé podprsenky. Některé matky jsou šetřivé. Ani moji tahle vlastnost neminula.

Pomalu a potichu, jako bych se bál, že se prozradím, jsem víko vrátil zpět a tím se z něj stala podlaha a díra ve stropu byla zalepena. Cesta zpátky byla uzamčena.

Rozhlídnul jsem se kolem sebe. 

Nic se nezměnilo. Ale až tady, na místě prázdninových schovávaček, mi hlavou začaly rejdit chvíle kluka. Obezděný komín, na kterém visel sáček "s něčím uschlým" uvnitř, se už nezdá tak velký a šance se za něj úplně schovat se scvrkly, jako se chlapum scvrkne pytlik, když se po zimě poprvé ponoří do vody v rybníku nebo jezeru.

Vyklápěcí okýnko ve střeše má sakra malej průměr na to, aby jím moje tělo proklouzlo ve stylu skoku cirkusově trénovaného tygra, který ladně proskakuje obručí vztyčenou nad hlavu krotitele.

Prkna na podlaze půdy už nejsou dlouhá jako poslední červnové školní dny a léty nakynuté prsty u rukou se už ne vždy vejdou do děr od suků, které zhltly roky, kdy jsem se na půdu na chalupě nedostal.

Různé nepopsané krabice s omšelými víky jsou tajemnější než všechny Pandořiny skříňky světa.

Tři nebo čtyři různé televizní antény bez kabelů vedoucích dolů do domu visí svorně na skobě zatlučené do trámu, jako by čekaly na svoji další příležitost. Na příležitost, která už nepřijde. Mějte ale srdce jim to takhle jasně sdělit...

Dvě role stočených koberců vypadají jako přežrané anakondy válející se podél břehů Amazonky. Rozrolují se ještě někdy nebo jednoho dne sjedou po schodech v chalupě dolů a odplazí se někam, kde rozrolovány budou?

Žluté a tmavě zelené přepravky na jablka zívají prázdnotou a čekají na letošní podzimní příděl.

Hrubé spodní strany střešních tašek vypadají jako pirani, které se už už těší na to, až svými zuby rozčísnou díky mojí neopatrnosti a výšce kůži na holé hlavě.

Ve štítu postavený dřevěný stojací věšák na kabáty jako by se styděl, že je nahý. Štíhlý a vzpomínkami zmenšený čeká na poutka, která nepřicházejí. Jeho hlava, připomínající díky v thonetově stylu ohýbání dřeva květ lilie, je hrdě vztyčená.

A je tu ticho. A teplo. A pološero.

Nic neruší rozběhnuté vzpomínky.

Vikýřové okno zavrže, když ho rukou nadzvednu, aby mě od modré barvy nebe nedělilo jeho sklo.

Pod nohy si dávám jednu z prázdných přepravek a skoro bojácně prostrkuji otvorem ve střeše hlavu nad lesklé vlnky střešních tašek. Vzpomenu si na strach, který jsem jako malej kluk měl z toho, že poryv větru Krušných hor zaklapne v okamžiku vyhlídky ven okno tak, že mi usekne hlavu a ta se skutálí po šikmině střechy dolů směrem k okapu, od které se jako míč odrazí, spadne dolů a skutálí se pod keře rybízu.

Vítr nefoukal. Okno zůstalo důvěrně opřené o vlnky tašek.

Hlava a s ní i já sám se dostáváme do krajiny za zrcadlem

Po zahradě pode mnou ale neposkakuje bílý králík.

Vidím jenom mámu, jak s brejlema na špičce nosu kouká směrem ke komínu, pod kterým ze střechy trčí moje hlava.

"To ale máme dneska krásnej den, co?", zamává na mě dlaní, ve které svírá snítky petržele do polívky k sobotnímu obědu.