Miluju tě! A umim i šoulet.

"... to víš, to si stará ženská ujít nenechá. A zamilovaná ženská má něhu vločky vystřelenou z laufu tanku, hochu, to si pamatuj."

Matka má teď období, kdy jezdí častějc k doktorovi. Ne, že by byla na umření, ale chlapi v bílejch pláštích v ní asi vyvolávají stejnou důvěru jako zpovědnice u věřících. Takže si vlastně k lékařům jezdí jako ke zpovědi a pokud jí to dělá dobře a doktoři maj ochotu si ji vyslechnout, je vlastně všechno v pořádku.

A navíc...

"Kdy jsi naposled čet takovej ten vzkaz na pečlivě složenym papírku, kterej si někde vyštrachal?", zeptala se máma mezi informacema o tom, jak po návštěvě zdravotnickýho zařízení zase líp slyší a míň jí pálí žáha.

"Jako ten hozenej mezi školnima lavicema třeba?", zeptal jsem se.

"Jo. Přesně takovej.", rozradostnila se máma.

Chvilku jsem přemejšlel. "Vlastně naposled ve škole.", přiznal jsem.

"No vidíš a já ho našla ve středu zasunutej mezi sedačkama v autobusu. Jak furt musim rejdit rukama, znáš mě, tak ti narazim na složenej kousek papírku."

"A co listovní tajemství, Zorino? Byl snad ten papírek určenej tobě?", zahartusil jsem na oko.

"Já ho našla a tak byl v tu chvíli muj.", nedala se máma.

"A co v něm bylo?", zvědavost je často holka hladová. 

"Někdo mi tam napsal, že mě miluje.", řekla hebce Zorina.

"Ty se máš!", vykřiknul jsem nehebce já.

"A tak jsem v kabelce vyštrachala tužku a napsala jsem: "Já tebe taky a navíc umim vařit a uklízet."

"Kecáš!", vyjelo ze mě.

"Nekecám. Hezky jsem ten lísteček zase složila a zasunula ho mezi sedačky, aby nebyl vidět.", pokračovala máma. "Aby ho nenašel řidič a nevyhodil ho.", podotkla ještě spiklenecky.

"A to je celý?", zklamalo mě, i když zklamalo rozveseleně, protože informace o úklidu může někoho vyděsit a informace "umim vařit" může příliš svazovat.

"Ale kdepak, chlapečku!", zajuchala máma, protože chtěla vyprávět. "V pátek jsem si celá nedočkavá posadila sedýnku na tu samou sedačku a zajela do škvíry mezi sitzama."

"A?", netrpělivost by ve mně mohli krájet sekáčkem na tureckej med.

"A...", máma udělala dramatickou pauzičku. Ne pauzu, tu by nevydržela. Jenom takovou malinkou pauzičku. "Na lístku bylo tou samou rukou dopsáno: "A umíš i šoulet?"

Vyprsk jsem smíchy. "No, ještě že dotaz zněl, jestli umíš i ŠOUlet..", skoro jsem se dusil, "taky mohlo s tím slovním základem anonymně dojít k otázce, jestli umíš i šou...víš co?"

"No to nevim.", reagovala máma a z hlasu bylo jasně poznat, že se chce dozvědět.

"Nechme toho, to přijde časem, Zorino, vono ti to dojde.", řekl jsem smířlivě. "Cos odpověděla?"

"No, že umim i šoulet a taky ještě zvládnu trochu musaf a kdy na ten šoulet teda přijede, když mě miluje, že jo?"

"A zase jsi ten lístek zastrčila mezi sedačky?", zvědavost ve mně se převalovala jako magma v sopce pár vteřin před erupcí.

"Jo, přesně tak, hochu!", řekla spokojeně Zorina.

"A?"

"A zatim nic. K doktorovi jedu zas až v úterý. Pak budu vědět víc. Zatím si jen řikám, jestli mi vlastně píše holka nebo kluk. Co myslíš?"

Z logiky příběhu byla jasná jediná odpověď: "No jasně, že chlap! Ženská by se neptala, jestli umíš vařit šoulet. To dá rozum.", vyslovil jsem svoji domněnku.

"No tak to se mi ulevilo. Ještě abych tak musela přemejšlet, kolik mám nacpat do šouletu česneku. Některý ženský jsou na česnek moc hajs.", zanotovala si se mnou Zorina.

"A co když ti už neodpoví? Co když se lísteček s vaší milostnou korespondencí ztratí?", začal jsem se obávat.

Máma se nadejchla.

"To už je, chlapče, ouplně jedno. Důležitý v životě člověka je vědět, že ho někdo miluje. Takový vyznání si normální ženská nenechá ujít. Pár slov a každá se chová jako sněhová vločka vystřelená z laufu tanku, to si, hochu, pamatuj. A když pak ještě - ten, co miluje - přijde na šoulet...", Zorina se na chvíli zarazila.

"Jo šoustat si myslel!" a pak se zase rychle rozloučila, vypla mobil a já do úterka nedospim. 

Co když tam ten lísteček pořád ještě bude...