Medůzy

Pokud je člověku shůry nadělena fantazie, pak už vůbec není nutný, aby dokázal například dělit zlomek zlomkem...

Když jsme si s bráchou přáli při letní jízdě kabriolet, otevřela máma všechny okna ve Škodě 110 LS. Vlasy mě jejich divokým tancem ve větru šimraly po obličeji a díky rychlé jízdě dlaně v protiproudu skákaly vzduchem jako delfíni.

Když jsme s bráchou chtěli k moři, vyvedla nás máma před chalupu, kde se vlnily zlatý klasy obilí, natáhla nám přes hlavy potápěcí brejle a nahnala nás do pole.

Pokud jsme uprostřed prázdnin žebrali o Ježíška, udělala máma řízky a bramborovej salát, vytáhla z krabice pár vánočních ozdob, ty navěsila na rozvetlý líkovec v záhonu pod okny a pod něj položila zabalený balíčky s čerstvě vypranými a vyžehlenými tričky.

A když jsme večer místo spaní zlobili tak, že zabít nás bylo téměř legální, proběhla se noční zahradou zabalená do bílýho prostěradla, pištěla u toho opravdu hrůzostrašně a baterka rozsvícená pod bílym lajntuchem, pod kterym byla schovaná, nás vystrašila tak, že jsme pár následujících dní ani nedutali a zuby jsme si čistili i šest krát denně...

Až po lééééééétech mi došlo, co pro nás dělala celou dobu našeho dětství, kromě toho, že nám vařila, stříhala nám vlasy a nehty, lepila flastry na odřený kolena a fackovala nás, když už naše sígrovství fakt nešlo vydržet.

Dokázala nám ukázat svět, kterej nebyl normálníma očima na dohled, a přesto se tak všelijak mnouskal od rána do večera kolem nás.

Měla fantazii.

A má jí do dneška!

"...sem tu včera měla na hlídání holky. A musim přiznat, že mě to zmohlo víc, než kdybych v obou rukách táhla kartony vody nahoru na Sněžku."

"Jsou živý a nejde to zastavit, co?", odpověděl jsem plnej pochopení, protože sem tam taky malý děti hlídám a vím, že má člověk v určitej moment nutkání prohledat byt a někde v šuplíku najít zastrčenej zlomek extáze, aby tomu jejich tempu vůbec stačil.

"No to máš recht. A já ještě navíc, jako správná starodávná babička, zakazuju na hraní mobily a všechny ty ostatní fórichtungy, protože si myslim, že z toho děti blbnou a pak maj slovní zásobu jako ovečky."

Z hlasu jsem poznal, že je máma fakt uondaná.

"Sem tam ale neni zbytí", reagoval jsem na zákaz současných "dětských hraček", "když už nemůžu a nezabíraj ani pastelky, ani karneval a ani plastelína, mobil prostě povolim."

"Tak to zas prrr, chlapečku. Tak špatně na tom nikdy nebudu, abych si místo hraní s dětma sedla a viděla, jak očima gumujou ty "dipleje" a celý vodpoledne mlčej. To by mě hanba imrvére fackovala."

"A co si teda vymyslela?", zajímalo mě, protože na kraviny a vyfikundace je moje máma tou nejlepší kaučkou pod sluncem.

"Lovili jsme medůzy.", řekla jasně a bez přemýšlení.

"V Tisý? V únoru? Na Kačáku?", sypaly se z mojí pusy jedna otázka za druhou stejně rychle, jako lidi vypadávaj z takovejch těch kolotočovejch dveří, když třeba v panice opouštěj hořící kavárnu.

"Doma. Na hajzlu.", odpověděla se stejnou rychlostí Zorina.

A já byl v tu chvíli v hajzlu...

"Plavou vám v záchodu živý medůzy?", zeptal jsem se logicky.

"No jasně", rozesmál jsem mámu, "a krevety a včera jsem je hodila na pánev s olejem a s česnekem a udělala k nim špagety s petrželí, ty vole.", smála se dál.

"Tak mi to vysvětli.", žadonil jsem.

Chvilku bylo tichounko, jako když v noci otočíte velepotichu stránku v knížce, aby zvuk otáčení neprobudil spáče vedle vás.

"No to je přece jednoduchý. Z hajzlpapíru uděláš v dlani malou kuličku a tu pak hodíš do mísy a jak se pomalu nacucává vodou, tak se začne tak trochu hejbat a roztahovat a nekonec se změní v medůzu a pomalu klesne na dno. Toho sis nikdy za celej tvuj dlouhej život nevšim?", zkoušela mě máma.

"No, to sem si fakt nevšim. Nikdy mě nenapadlo, že se z namočenýho hazjlpapíru může stát medůza a ze záchodu oceán.", přiznal jsem po pravdě.

"Tak to jsem asi ve výchově udělala nějakou chybu.", poznamenala matka zklamaně.

"Chybu ve výchově, když v nacucanym hajzlpapíru nevidim medůzu?", snažil jsem se divnej pocit z chyby ve výchově uvést logicky na pravou míru.

"Ale prd. Chybu v nedostatečnym využití fantazie. To sem tě asi naučila blbě.", pokračovala máma. "Měl bys to vyzkoušet. Ale dej si pozor. Ty máš tu prdel hodně rozmazlenou a určitě používáš trojvrstvej papír, že jo?"

Zná mě! - udělalo mi radost. 

"Samozřejmě, že trojvrstvej. Člověk si přece má dělat drobný radosti. Tos mě naučila moc dobře.", vyhodnotil jsem lekce drobných radostí, kterých se mi od mámy nepřestávalo v průběhu života dostávat až do dnešních dnů.

"No tak to, hochu, musíš nejdřív ty vrstvy oddělit od sebe a kuličku, ze který vznikne medůza, udělat jen z jednoho pruhu. Jinak to nefunguje.", informovala mě zkušená chovatelka záchodových medůz. "Vyzkoušej to a uvidíš!"

Máma do dneška (stejně jako já) neumí dělit zlomek zlomkem. Dokáže ale z hajzlpapíru udělat medůzu, která ožije u ní doma v záchodový míse a možná, kdo ví, po spláchnutí doplave až do nějakýho moře...