Když ráno nacpete do pračky povlečení na polštáře a peřinu a pak si dáte hrnek kafe a postavíte se k oknu do zahrady, vlezli jste do toho nejhezčího kina na světě.
Pračka tak divně syčí a píská a z oken naproti visej peřiny, aby se nadejchaly a provoněly létem. A slunce se snaží co to de, i když o červencovou sílu přišlo tak rychle, jak krátce trvá písknutí chlapa na pěknou ženskou.
A vůně kafe vám leze do nosu, protože hrnek s ním si rádi držíte co nejblíž obličeji tak dlouho, jak je to jen možný.
A mozek, ten parchant zázračnej, vám začne posílat vzpomínky.
Dvě otlučený židle proti sobě a mezi nima položená plechová vana, která může v leckterym dítěti vyvolat představu loďky.
A v loďce se jako přemnožené medúzy povalujou trička s krátkym rukávem a červený trenky se zdrchanou gumou a votahaný ponožky.
A z vaničky trčí valcha, na kterou, když zrovna neslouží praní, hrajete jako na vodní harfu.
A o opěrátko židle je opřený struhadlo a v trávě pod židlema se povaluje mejdlo s jelenem, kterej před ostrouháním nestačil uskočit a půlku těla už má v háji...
A svítí slunce a jeho teplo slibuje pařák, kterej ty - zatím se válející medúzy ve vaničce - provětrá pověšený na zašedlý prádelní šňůře natažený mezi planejma třešněma.
A babička, jen tak halabala v zástěře a bosa, bere do rukou jednu medúzu za druhou, vošrkábe jim záda o valchu, pak je zkroutí, až se rozbrečej a nakonec s nima nelítostně mrskne do kýblu vedle ní. Do kýblu s ledovou vodou, kterou ručně napumpujete a lehce vycmrndáte, když se s kýblem jako malej parchántek táhnete předsíní ven na zahradu.
A když mytí medúz skončí, čapnete vaničku z jedný strany, babička z druhý a vynesete ji do úvozu za plot zahrady a tam si stoupnete a babička na svý straně vaničku lehce nazvedne.
A mezi prstama na vašich nedospělých nohách protéká kalná mazlavá ještě pořád vlažná voda a zadělá na malý blátíčko, ve kterým poskakujete, než si tuhle vodičku vezme k sobě dolů žíznivá hlína.
Všude kolem je klid.
