Matka po transformaci

"Poznala jsem své pravé já. Prošla jsem transformací. To není změna pohlaví, toho se bát nemusíš.", řekla mi do telefonu a já zůstal štajf.

"No tak mluv", odpověděl jsem téměř holou větou, našel v parku lavičku ve stínu, posadil se a čekal.

"Chůze po rozžhavenym uhlí, řiká ti to něco?", začala zdánlivě nenápadně otázkou, na kterou jsem měl jen jedinou odpověď: "Ty si fakt magor."

"Proč? Jako žena mám evolučně k ohni velice blízko. U sporáku jsem prostála pořádnej kus života a to nepočítám opejkání buřtů u táboráků.". odpověděla logicky.

"No jo, ale to jsi po tom ohni nešlapala.", smečoval jsem svojí logikou já.

"Sem tam jo, když jsem byla u táboráku mladá a lehce opilá, jenže to jsem nedělala záměrně. Vždycky šlo o nějakou nehodu.", rozebírala svůj vztah k ohni dále matka.

"A taky mi jednou jeden pěknej chlap řek, že když se budu dívat bez strachu do ohně, budu zdravá a krásná.", dodala.

"No tos do něj teda musela čumět imrvére.", chtěl jsem mámě udělat radost.

"Taky si myslim", řekla zprvu až příliš sebevědomě, ale sebevědomí záhy zbourala zvonivým smíchem.

"Tak pokračuj. Narazila jsi na nějakou šamanku, dala sis pivo a prošla ses po žhavejch uhlíkách? Spojila jsi svoji energii s energií ohně a dostavilo se osvícení?", byl jsem netrpělivej.

"Ale prd. Uvařila jsem kafe, na talířky nakrájela meruňkovej koláč a do konvičky jsem nalila mlíko. To všechno jsem dala na tác, čapla jsem ho do ruky a vyšla odpoledne z chalupy na zahradu, kde na mě už čekala návštěva. Bosa...", dodala jedno slovo, které mělo v tu chvíli větší význam než to, že se Země otáčí kolem vlastní osy.

"No ... a?", chtěl jsem pokračování, na který jsem se těšil.

"No a bosejma nohama jsem si stoupla na sluncem rozžhavený dlaždice kolem domu a rituál začal.", nakopla máma příběh silněji, než to obvykle dělá.

Mlčel jsem a měl jsem co dělat, abych nevyprsk.

"Evidentně jsem byla fakt blbě naštelovaná na příjem energie slunce přes moje chodidla. První setkání chodidla s dlažbou dalo signál, ale já sem teď tak zblblá z toho hicu, že jsem i druhý, já kráva blbá, položila na další dlaždici."

Vyprsknul jsem a představoval si následující.

"Rozpálený dlaždice měly v moje chodidla velkou důvěru, ale chodidla v dlaždice rozhodně ne. Hrnky s nalitym kafem začaly klouzat po tácu a chrstly obsah na meruňkovej koláč. Konvička s mlíkem se převrhla a já udělala další krok, protože jsem si myslela, že si chodidla zvyknou. Úplně blbá domněnka."

Představoval jsem si mámu prchající na boso po rozpálenejch dlaždicích s tácem naloženým odpolední kávou a koláčem s meruňkama. Smál jsem se naplno.

"A když už nebylo kudy kam, musela jsem se zbavit tácu. Odhodila jsem ho jako Helenka Fibingerová odhazovala kouli.  Letěl do trávy za zídkou a bylo mi úplně jedno, že se hrnky rozbijou a koláč skončí v záhonu. Hlavní bylo, aby se mi chodidla proměněný ve smažený řízky dostaly pryč z těch zasranejch dlaždic."

Mám velkou představivost a popisovaný mámin výkon ji vyhnal do aleluja.

"A pak jsem se se zatnutejma zubama naposled dotkla toho rozžhavenýho pekla, odrazila se a skočila bokem a padla na prdel a na záda na trávu."

"Nestalo se ti nic?", převážila sranda nad strachem o mámu.

"Hochu, nic! Dopadla jsem jako zkušenej parašutista mezi po trávě rozházený hrnky a talířky a bylo mi nádherně. Nohy začaly chladnout. Byla jsem zase v souladu sama se sebou. Energie uvolněná z dlaždic a přecházející do mého těla očistila moji mysl a nade mnou se objevil Jirka."

"To muselo bejt krásný, že se objevil zrovna v tu chvíli."

Bylo ticho.

"Krásný to bylo. Řek mi, abych se tam neválela, že čekaj na to kafe a koláč..."