Zdvořilosti stranou. Na plaché dotazy není v letech gendrového rozpoznávání čas. Kdo jsi, co máš? A odpovídej rychle.
O Velikonočním pondělí bylo u nás na vsi jarně.
Zlatej déšť naproti u souseda před domem připomíná svoji barvou mimózu, nebo med - to podle chuti a nátury pozorovatele.
Slunce se drze hlásí po podzimu a zimě do služby a okna bytů a domů se otvírají víc a víc a člověk při špacírování po venku skoro slyší jejich hlasy... Okenice otevřených oken jsou jako rozevřené náruče. Zvou k návštěvě a napřahují se po teplém vzduchu kolem.
Ani okna našeho přízemního bytu nejsou ze hry. Za nimi na parapetu truhlíky s raketami různě barevných hyacintů připravených na start květné sezóny. Tyto v hlíně sousedí se subtilními stonky a květy nějakých mininarcisů. Já se v tomhle fakt nevyznám. Na kytky mám doma chlapa.
I z polohy ležmo na naší sedačce je možný pozorovat venkovní cvrkot.
V zimě jsou tyhle filmy němé. Okna náruč zavřela a z venku není nic slyšet. S jarem ale přichází éra oken ozvučených!
A to ty pouliční filmy dostávají náležitou razanci.
Děcka piští a rorýsi sviští. Ženský si špitaj, chlapi hulákaj, nebo si šeptaj do ucha. Psící pobíhají, sem tam štěknou a pošťák často zaklepe na naše okna a my přebereme zásilky pro ty, co nejsou doma. Okna v přízemí jsou bijáky bijáků!
---
Dvě tajtrdlíny tak rok do patnáci, možná míň. Stojí před našimi okny a váhají. Něco si mumlaj jedna druhé do copů na konci vyzdobených pentlemi, které na jiném konci zdobí copy spletené z mladých větviček vrby. Kolem obličejů holek kmitají v lehkém rytmu konce jejich pomlázek.
Je přestupný rok. Vládu na vrbovím proutím berou do ruky ženy!
"Voni nemaj na zvonkách jména..." zazní zklamaně hlas Hnědocopánkové.
"No a!" drze a rozhodně zazní hlásek Blondcopánkové. "Tak zazvoň na všecky a uvidíme. Sou zamčený...", podotkne současně s mně známým a velmi milým zvukem naší staré kliky u vchodových dveří.
"Tak já teda mačkám, jo?" hýbe obličejem sem a tam slečinka od Hnědocopánkových.
"Ne všechny najednou, ať nemyslej, že hóóóóříííí!", varuje Blondcopáková opět rozhodným taktem a já si na obličej pokládám rozečtenej Reflex a dusím v sobě smích.
Okna mám dokořán a přes ně jen závěsy z egyptský bavlny. Ven vidím, ale slečinky o mně nemaj ani tucha. Požár.... dusím v sobě smích.
"Tak jak, hele.", šprajcne se najednou Hnědocopánková. "...tak jo, nebo se na to vykašlem? Máme dost." zhodnotí situaci a celý tento výstup končí sklopením hlavy (zřejmě ke košíku s koledou)
Já mám taky dost.
"Nebo...hele..." ozve se zase Blondcopánková a konec pomlázky zamíří na naše otevřené okno.
Vyskočim tak ze sedačky tak rychle, jako dlouho ne.
"Halóóó,,," přiblížej se sestry Copánkové k oknu. Už je vidím celé.
"Je tu někdóóóóó?", zašveholej dvojhlasně.
"Jo, jo", odpovím a rychlou kontrolou ještě zjišťuju, jestli můžu odrhnout závěsy a pozdravit se s kolednicemi. Oblečení domácí, leč čisté. Závěsy odrhnuty.
"Ahoj, holky." pozdravím a usměju se na ně nad truhlíkama s mininarcisama... a čekám.
"Dobrý den.", pozdraví obě slušně a Blondcopánková se tak pěkně usměje a řekne: "Máte doma manželku, nebo tak něco?"
A obě čekají, culí se a culíky se lesknou stejně jako ty mašle na jejich koncích a mašle na koncích culíků z vrbových proutků.
A i já se usměju a odpovím: "Já mám doma chlapa."
A obě ty tajdrdlíny s culíkama sladěnýma s pomlázkama se zase usmějou, zamrkaj a řeknou "tak dobrý den " a odcházejí a já jim ještě na cestu řeknu "sluší vám to. Pěkný jaro přeju."
...a jako odpovědí jen zaslechnu slečinku Blondcopánkovou, jak mele hlavinkou a říká: "No ty bláho, eště že jsme tam nezvonily."
---
Krasný jaro všem!
