Marylin je asi tak trochu lesba

Ani kouzelná Trnkova zahrada (ve vší úctě k panu Trnkovi) nemá na příběhy, které plní naše životy tím, že se prostě stanou. Bez příprav, bez očekávání, bez nadějí. Prostě přijdou.

Nejdřív přišli dva jorkšíři. To je takovej ten pes, kdy se genetika lehce pomátla a z veverky a něčeho dalšího (nedokážu odhadnout z čeho) stvořila úplně novou šroubovici. Člověk by lehce nabyl dojmu, že se ti dva pejskové ocitli na chodníku v parku omylem, nebo spíš seskokem z některého kolem stojících stromů.

I moje čuba, ač de facto stejná živočišná řada, se na tyhle psíky dívá jako na krápníky v Koněpruských jeskyních. Registruje je, menší obdiv jim dopřeje, ale vypadá to, že nechápe odkud se vzali.

Po jorkšírech dorazili k volné lavičce vedle mě dva kluci. 

Měli spolu vztah (drželi se za ruce) a ty dva jorkšíry. Ti se za ruce nedrželi, ale pořád tak divně poskakovali, jako by asfalt pod jejich tlapkama probíjel elektrický proud. A imrvére jim díky tomu poskakovaní cinkaly rolničky, které měli připevněné na obojcích. Takoví květnoví "džinglbels".

Kluci dosedli a já otočil stránku v Urbanově "Přišla z moře".

Jedna veverka začala očuchávat stehýnka mojí čuby, druhá začala očuchávat moje boty.

Navadilo mi to. 

Veverky nekřičej (jen tyhle dvě tak blbě cinkaly) a neprojíždějí kolem vás v pravidelných frekvencích na kolobrndách, které drnčí a mají zvonky, na které děti splašené jarem zvoní POKAŽDÉ, když projedou kolem. (Neměly by být některé děti na vodítku?)

Kluci na lavičce vyndali z tašky dvě krabičky a dvě vidličky. V jedné krabičce byla rýže, ve druhé nasekané asi saláty, nebo to mohly být mořské řasy nebo špenát. Rozhodně nešlo o kombinaci jídel, kvůli jejichž lahodnosti by se vraždilo. 

Já z plechovky upil perlivej gambrinus a otočil jsem další stránku v nestydatě rozcapené knížce povalující se po mých stehnech.

"Marylin, neobtěžuj pána", ozvalo se z lavičky vedle.

Veverka Marylin byla evidentně svéhlavá nebo hluchá. Anebo to byla fakt Marylin, takže si dělala, co chtěla. Sjížděla špičku mých bot jako nějakej ultrafetish.

"Nevadí vám to?", doplul ke mně hlas jednoho z kluků.

"Nevadí", odpověděl jsem jednoslovně. I když...kdyby tu nebyly děti, kdyby tu nebyly veverky a kdyby vidličky o plastové krabičky s obsahem rýže a zeleného čehosi nerachotily - četlo by se líp.

"Ona je taková přítulná, no", dodal kluk s omluvnou melodií v hlasu a hodil si nohu přes nohu. "Rihanna, to je něco jinýho...", usmál se lehce a do pusy zasunul vidličku do kopce plnou zdravých potravin.

Marylin a Rihanna. Veverky dostaly jméno podle hvězd. Jedné mrtvé a jedné stále živé hvězdě. Urbanův příběh o holce, co přišla z moře v tu chvíli začal ztrácel na atraktivitě a knížka zůstala na mých stehnech jenom nestoudně rozcapená, nasliněným ukazováčkem nedotknutá.

"Jsou to sestřičky", řekl ten druhý, co seděl s nohama od sebe.

Upil jsem pár loků piva a snad pod vlivem byť minima alkoholu moje pusa pustila do vzduchu: "Jsou pěkný."

"Šampionky", poupravil moje hodnocení kluk s nohama přes sebe, aby mě dostal do obrazu, kdo že to tady vlastně očuchává moje boty a Stellina zadní stehna.

"Aha", pronesl jsem s co největší empatií, která musela maskovat můj údiv nad tím, že veverky mohou být šampionkami a mít jména hvězd.

Znovu jsem si loknul piva a knížku, tu nabízející se rajdu, jsem zaklapl těsně potom, kdy jsem mezi její stránky zasunul lněnou záložku žlutou jak dozrálý kukuřičný klas.

"Pána to asi nezajímá", zaslechl jsem slova, která neměla i měla patřit mně.

"Ale určitě jo", rozjel se dialog mezi pojídači rýže na vedlejší lavičce. "Dyť má taky holčičku. Že máte taky holčičku?".

Poslední slova z dialogu byla určena a vystřelena jasně ke mně.

"Já mám psa", odpověděl jsem jako žáček u školní tabule.

"Ale je to holčička, Marylin se líbí a Marylin je asi tak trochu lesba, viď, Petře?"

Nezbylo než dopít to co zbylo v plechovce, knížku zasunout do kapsy bundy, dioptrické brýle vyměnit za sluneční a pomalu zmizet z parku.

Z parku, kde Marylin vypadá jako veverka a je lesbou!