Máme slovo? (Jak kdy... Záleží na Jílkové a slovech, která máme v puse.)

Pro shlédnutí televizní merendy s názvem „Máte slovo“ musí mít člověk dostatek odvahy a často i hodně silný žaludek. Pro účast na přímé „tvorbě“ pořadu musí mít člověk chuť. Nebo ho žene zvědavost... 

Zvědavost u mě zvítězila, a proto jsem se minulý čtvrtek k večeru jako host pořadu objevil před hlavní vrátnicí České televize.

Tématem aktuálního vydání „slova“ bylo rovnoprávné postavení tradiční čínské medicíny s u nás zatím monopolním postavením medicíny západního typu. Na jedné straně v diskuzi tedy zastánci, na druhé straně oponenti – v tomto konkrétním případu doslova odpůrci.

V auditoriu kolem mě seděli pouze ti, kteří mají s léčbou pomocí tradiční čínské medicíny vlastní zkušenosti – příznivci toho, aby se právě tato medicína stala součástí léčby pacientů i v České republice. Přiřadili bychom se tak k více jak 30 státům světa, kde tradiční čínská medicína se západním stylem medicíny bezproblémově koexistuje. Diváci „odpůrci“ tohoto propojení se do auditoria pořadu nedostavili. Byli pozváni, ale nepřišli...

Pár minut před začátkem pořadu nás do studia přišla pozdravit moderátorka pořadu, paní Michaela Jílková. „Dobrý den, já jsem Míša Jílková a vy jste pro pořad strašně důležití.“, mazala nám hned od začátku med kolem pusy. „Zastupujete deset milionů českých občanů a vaše diskuzní příspěvky jsou tím, co náš pořad dělá zajímavým. Když budete chtít diskutovat, zvedněte ruku a já vám pošlu mikrofón. Mluvit ale můžete tehdy, když na vás ukážu. Teprve poté bude mikrofón zapnutý a funkční.“, upozornila nás.

Aha..., napadlo mě. Takže mluvit můžu jen tehdy, když na mě ex kotelnice ukáže. Mluvit tedy můžu, ale...

„A když se vám bude nějaká odpověď v debatě líbit, tak zatleskáme, jo?“, mluvila s námi Míša jako se skupinou pionýrů a jiskřiček před debatou s hrdiny z druhé světové války.

„A když se mi nějaká odpověď líbit nebude?“, zeptal jsem se já.

Na to už Míša odpověď neměla.

A pak už do studia nastoupili hlavní řečníci, zazněla znělka a byli jsme on-line...

Hned v úvodní řeči porovnal prezident České lékařské komory dr. Kubek důvěru v tradiční čínskou medicínu s důvěrou spojenou při návštěvě nevěstince v některou z prostitutek...

Tak silný začátek debaty jsem nečekal a toto porovnání se mi opravdu nelíbilo. A jak jsem z reakcí lidí kolem mě zjistil, nebyl jsem jediným. Dokonce i Míša se proti takovému přirovnání zlehka slovně ohradila. Bylo to ale vše, co udělala. Vývoj celé následné diskuze a hlavně závěr debaty ve studiu mimo přenos do televize nám dal vědět proč.

Kdybych si v prvních minutách diskuze nevyžádal mikrofón, zřejmě bych ve zbytku pořadu slovo neměl vůbec. „Mít slovo“ je podle mé čtvrteční televizní zkušenosti spíš než realitou téměř nesplněným přáním.

Míša totiž stála většinu svého moderování zády k publiku a nemohla tedy vidět, že se celou dobu o slovo hlásí více rukou. Možná ty ruce vlastně ani vidět nechtěla...

Odpůrci v diskuzi šavlovali slovy jako „šarlatáni“, „placebo efekt“, „byznys“ a podobně a byli při svých projevech nervózní, sem tam rudí v obličeji a pan Kubek vzteklý až agresívní. U něj mě to ale nepřekvapilo. Už v DVTV se při diskuzi na stejné téma nechoval jako prezident České lékařské komory, ale jako obyčejný závistivý český chlapík. Nesouvisí – náhodou - jeho odpor k „nezápadnímu“ stylu léčení se zájmy mocných z oblasti pharma průmyslu?

Zastánci implementace tradiční medicíny do zdravotnického prostředí v České republice postávali u svých stolků klidně, neskákali odpůrcům do řeči a argumentovali logicky a slušně. Už tento rozdíl mezi diskutujícími skupinami byl nepřehlédnutelný.

Míša se chvílemi naoko zastávala jedné i druhé strany, jindy komentáře obou stran lehce znevažovala. Prostě taková ta správňácká holka od vedle. Nezávislá novinářka a kámoška v jednom. Jenže … Jenže v auditoriu neseděly poslušně vycepované děti, ale dospělí s názorem a navíc schopni rozpoznávat. Svými reakcemi na diskutované téma Míšu tak trochu znervózňovali.

Debata gradovala. Diskutující obhajovali své názory a my, sedící troubové – údajně ti nejdůležitější v tomto pořadu – jsme se k ozvučenému mikrofonu dostávali opravdu jen s obtížemi.

Moderování Míši se změnilo v naslouchání a téměř plachou koordinaci diskutujících a tak nezbylo, než se ve studiu ozvat nahlas a výroky oficiálně diskutujících komentovat bez mikrofónů v ruce. To jsme si ale dovolili více, než byla moderátorka pořadu schopná pojmout.

A najednou byl konec.

Světla zhasla, kamery osleply, jeden ze tří odpůrců rychle prchnul ze studia a my, ti důležití s dosud téměř zavřenými ústy, jsme se dostali přímo až k samotné Míše.

Nebyla ráda. Z „holky od vedle“ se stala vyplašená holčička, která nevěděla kam s očima. O to víc ale přitvrdila v „komunikaci“ s námi už bezvýznamnými – vysílání přece skončilo... Ironická slovní spojení: „ale prosim vás“, „to opravdu netuším“, „neraďte mi, co mám dělat“ a další vystřelovala z tváří ne nepodobných k prasknutí nafouklým balónům. Když už nevěděla kudy kam, obrátila se na ochranku ve studiu se slovy: „odstraňte je!“ - to jako nás. A když se „odstranění“ chlapcem v obleku o šest čísel větších, než by jeho tělo uneslo, nekonalo, vyběhla Míša ze studia jako holka, kterou nachytali na třešních...

V tu chvíli stál přímo u mě - mimo jiných - i prezident České lékařské komory pan dr. Kubek. Pořád nastartovaný, pořád poskakující jako nervózní čivava a pořád s chutí diskutovat. Diskutovat po jeho!

„Proč jste tak negativní?“, zeptal jsem se klidně, ale ne po jeho.

Dostalo se mi odpovědi, která mě od člověka ve funkci prezidenta minimálně překvapila. „Jsem negativní a smrděj mi nohy, si představte!“

Diskutovat dál nemělo cenu. Vypravil jsem se proto chodbami televize směrem k vrátnici.

Cestou jsem míjel shluk lidí kolem z diskuze prchnuvšího profesora Beneše – oponenta v debatě.

Míša se před panem profesorem uklonila téměř k zemi a pronesla: „Já se vám strašně omlouvám, pane profesore, ale oni byli fakt příšerní...“ Důvodem nezvládnutého moderování tedy nebyla moderátorka, ale „ti příšerní“, pro diskuzi (jak nám sama paní Jílková před hodinou řekla) ti nejdůležitější. Zvláštní...

Devótnost a „nestrannost“ moderátorky ale vyhrály nad diskuzí. Vyhrály nad tím, co je údajně základním stavebním kamenem formátu pořadu „Máte slovo“.

Slov se nám dostalo méně, než se původně zdálo. Tedy slov, která jsme jako diváci ve studiu mohli pustit mezi diskutující.

Na základě mé vlastní zkušenosti by tedy Česká televize měla začít přemýšlet o lehké úpravě názvu tolik sledovaného pořadu. Z „Máte slovo“ by mělo spíš vzniknout „Možná budete mít i nějaké to slovo“. Pak se bude pořad chovat vůči svým divákům víc fér. A to i přes diskutabilní styl jeho moderování paní Jílkovou.