Malej, jako štěstí

Je fajn, když levitujícího Koněva, výhružný dopis z čínské ambasády, zabíjačku Mynářova čuníka, nebo proslovy ministra Adama zastíní docela obyčejný povídání o ...

To si tak natáhnete přes pusu roušku a psovi pověsíte kolem krku korále a vyrazíte na špacír.

Nic nečekáte, jen kochání se konečně zazelenalými poli a mladými listy na stromech kolem rybníka. Kachny už za sebou po hladině táhnou letošní káčátka, který vypadaj jako klubíčka hnědé vlny koulející se neobratně po rybníku. 

Volavky plachtí tu nad poli, tu nad rybníkem a tváří se přitom jako carevny. Šedivá barva jejich peří je chic a elegantní linka jejích dlouhých krků by měla okamžitě získat ocenění Czech Grand Design. 

Kolem rybníku v trávě vyšlapaná pěšina, která zná chodidla nás všech ze vsi a která v době navýšených procházek a špacírů vyslechla příběhů, že by je ani Božena Němcová s Karolínou Světlou po boku nestačily dát dohromady.

Na dohled přes hladinu rybníka žena sedící na lavičce pod obrovskou vrbou. V ruce klacík, kterým něco čmárá do udusané hlíny mezi nohama. Na první pohled neposedná. Rtuťovitá.

Stella přede mnou pročítá všechny v trávě vyčurané psí vzkazy a bajky. Vypadá spokojeně, chvilkami si až myslím, že je šťastná. Pobíhá, větří, napřimuje uši a její už šedočerná srt se na slunci leskne jako perly panny Serafínky, které jí na krkl navlékl pan Piskáček.

Všechno tohle dění kolem jako kašmírová šála omotává dopolední ticho. Jen z dálnice sem doléhá tiché brumendo včel a čmeláků, které po ní jedou směrem na Prahu.

Po překonání ohybu rybníku se blížíme k paní s klacíkem. Pořád píše do hlíny nějaké vzkazy. Na sobě teplákovou bundu adidas, k ní vytahané vesnické tepláky překryté rozkvetlou propínací zástěrou s bílými, lecke olámanými knoflíky. Lýtka a zbytek nohou pohltily na první pohled velké pánské černé holínky.

Nevidí nás.

"Ty si ale pěkná čubička.", ozve se najednou a klacík přestává do suché hlíny vtěsnávat oznámení.

Stella napřímí uši a zase vypadá jako fenka fenka. Klacík v ruce paní je pořádným poštouchnutím se k ní přiblížit. Opatrně se rozejde. Našlapuje tak, že jen lehce polštářkama tlapek ohne špičky čerstvě narostlé trávy. 

"Dobrej den." řeknu nahlas, poučen matkou, že tak se ke starejm lidem musí mluvit. Jsou často nedoslýchaví a když "dobrý den" řeknete jen tak obyčejně - neslyší vás. A pak si můžou myslet, že jste nevychovanec a neumíte pozdravit.

"Vy teda máte hlas.", naznačí paní Klacíková, že se sluchem je na tom pořád dobře. "Jak jí říkáte?", ukáže klacíkem na Stellu, která je už připravena u jejích nohou a chramst...klacík ucvaknut mezi zuby v mordě a Stella prchá s kořistí pod břízky poblíž. Tam klacek totálně roztrhá. Znám ji.

"Stella.", odpovím paní, "můžu se posadit? Rád odtud koukám přes pole k Lidicím. Kór když je takhle slunce. Můžu?" a sedám si, ani slušně nečekám na povolení.

"Stella", pokýve paní hlavou a olízne si rty. "Jak se leskne, panečku. Taky jsem měla pejska - Hovňouska, ale už neni.", dívá se na Stellu, která praktikuje na klacíku na vzkazy druhou fázi destrukce. Po oloupání kůry začne klacík systematicky překousávat na malé kousky.

"Hovňouska?", zasměju se, "to je fajnový jméno pro čoklíka."

"No", pohne paní zadkem po lavičce, "von to byl nejdří Honzík, víte?"

"Nevim, ale pokračujte.", zavrtím zadkem na lavičce také.

"No von to byl takovej podvraťáček, nalezeneček. Jednou přišel a rozhod se zůstat. Takovej byl malej jako štěstí."

"Aha." odpověděl jsem rozfajrovanej na pokračování. "A proč nejdřív Honzík, a pak Hovňousek?" - tahle linka příběhu mě zajímala moc.

Paní dala nohy v pánských velkých holinách k sobě a mírně sounož zadupala. Prach pod podrážkami holin se lehce zatetelil vzduchem.

"No, jak bych vám to vypověděla, vy budete asi normální. Takže Hovňousek proto, že se prostě vyválel v každym hovně, který potkal."

"Takže musel bejt, chudák, furt na lajně, co?", představoval jsem si ten hrůznej život kvůli, řekněme, trochu netradiční zálibě.

"Vono ani to nepomáhalo. Já se zastavila se sousedkou a daly jsme se do řeči no...a po pár slovech jsem zase měla na šňůře hovno. Nevadí vám, že to tak řikám?", podívala se na mě.

"Vůbec ne!", vykřikl jsem nadšením. "Naopak!", potvrdil jsem jedním slovem s velkým vykřičníkem, že mám rád, když lidi mluvěj tak, jak cejtěj.

"Víte, co já po každym venčení vypatlala šamponů a mejdel? Nejednou jsem ho pucovala i jarem na nádobí. Všechno přežil.", dupla holina do prachu pod námi.

Mlčel jsem a dusil v sobě smích.

"Proč se nesmějete?" drkl do mého boku loket paní.

Začal jsem. Smál jsem se, paní se uchechtávala, Stella měla po šichtě.

"No to je vám život...", rozchetal jsem se a nemohl mluvit.

"Na hovno.", dala paní s vážnou tváří slovu hovno to, co mu v této situaci náleželo. 

A pak se taky rozchechtala.

Stella došla k nám, sedla si, napřímila uši a dělala, že rozumí tomu, o co na lavičce jde.

"A kolika se dožil? Jak dlouho byl na světě?", zeptal jsem se už lehce utahaný ze smíchu.

"No právě", plácly dlaně staré paní na stehna přes rozkvetlou umělohmotnou propínací zástěru, "von se, pacholek, dožil skoro sedumnácti. Dovedete si to představit?"

A zase do toho tichýho dopoledne s bzukotem včel a čmeláků mířících do Prahy výbuch smíchu.

"Dovedu", vyšlo ze mě po chvíli, "ale musela to bejt šichta. A Hovňousek měl, vám povim, štěstí, že narazil na takovou světici, jako jste vy - v teplákách a holinách.", vysekl jsem paní na lavičce poctu a usmál se na ni.

Paní se dlaněmi odrazila od lavičky a celkem pružně vstala.

"Víte, proč mám ty holiny?", vystrčila na mě bradu. 

Pořád jsem seděl na lavičce a postava přede mnou se sluncem v jejích zádech vypadala jako se svatozáří vystřižená ilustrace Klekánice z knížky od Erbena.

"Nevim.", hlesl jsem pouze.

"Protože blbě vidim, a když něco vyšlápnu, tak to pak už jen zlehka osprchuju hadicí na zahradě. V tom mám letitou praxi. Tak já jdu. Stello, pojď se podrbat."

A já vstal a Stella se doběhla k paní v holinách podrbat.

"Tak se mějte pěkně.", zamávala mi náhle, ze země vzala nějaký klacík a vydala se směrem, kterým jsme přišli se Stellou k lavičce s paní, která psala klacíkem něco do udusané hlíny.

Podíval jsem se tím směrem. Vzkazy, před naším příchodem tam napsané, byly rozdupány holinami ve chvílích vyprávění o Hovňouskovi. Zmizely. Nebyly v tu chvíli důležité.

Písknul jsem na Stellu a pomalu jsme to vzali směrem domů.

Cestou kolem namíchané loňského suchého rákosí se zelenými šťavnatými pruty letošního jara jsem si vzpomněl na tři slova, která mi paní při sezení na lavičce darovala.

"Malej jako štěstí" - zůstalo mi v hlavě a doufám, že se tam uhnízdí na hodně dlouho.