Někdy stačí slovo. Někdy malé gesto. A může se stát, že se malé gesto stane obrovskou vzpruhou pro někoho, kdo se v danou chvíli tak trochu motá životem zasažený jeho nečekanými ústrky.
Kolikrát se sami sebe ptáme: "jak z toho ven"? Nebo řešíme "jak s tím pomoci"?
Lámeme si hlavu, opatrně zjišťujeme situaci, protože se bojíme, aby naše "pomoc" druhým naopak nepřitížila.
Často se chováme až příliš opatrně a snažíme se hledat odpověď zbytečně složitými otázkami.
Motáme se v problému. Jsme úzkostlivě opatrní a může se stát, že se tak v chuti a touze pomoci zasekneme a v hlavě máme "pouhou" chuť. Nechtěně tak zrazujeme toho, kdo pomoc v danou dobu potřebujeme, a především zrazujeme a odsuzujeme hlavně sami sebe. Otázky nepřestávají klepat na naši hlavu a my jsme zbytečně bezradní.
A pak to najednou příjde. Objevíme cestu. Odhalíme horizonty. Síla touhy přebije rácio. Rozsvítí se v nás a světlo, které v danou chvíli vyzařujeme dokáže rozsvítit oči a rozesmát tváře všem v našem okolí.
V tu chvíli plníme úkol, který jsme dostali všichni. Plníme úkol základní - lidskou solidaritu, lidské pochopení, lásku.
Pokud vám chybí recept, jak je možné se k této metě dostat, tady je malý návod:
http://www.huffingtonpost.com/2014/03/17/women-shave-heads-friend-cancer_n_4978946.html
p.s. Všimněte si, jak se všechny ty dohola ostříhané ženy rozzářily. Štěstí a chuť z nich sálá díky ráznému rozhodnutí pomoci druhému. A jsou krásné! Stejně jako jejich chuť pomoci.
