Mají se ženy vzdávat rodného příjmení tak snadno?

Některé věci a příhody v našich životech jsou tak automatické, až to jednoho může vyděsit. Ale opravdu jen asi jednoho. Nebo jednu. Záleží na okolnostech.

Není nic horšího, než si v předjarním šedivém dni, který zní po dešti a smrdí ještě zimou, lehnout do manželské postele, rozsvítit malou lampičku a vědět, že za váma nikdo nepřijde. 

Teda až na fenu. Ta ale přijde vždycky. Ne proto, aby mi udělala radost, ale proto, aby dostala piškot. Feny jsou chytré psí ženy. A když jsou navíc ještě pěkné, může se lehce stát, že máte na nočním stolku pár pohozených piškotů namísto odložených kondomů. Leckoho to může vyděsit, ale se stoupajícím věkem populace mých vrstevníků může taková roztomilost vyloudit na tvářích návštěvníků ložnice i milý úsměv.

Ztratili jsme se ale díky piškotům hlavnímu tématu dnešního blogu.

OPRAVDU JE PRO VĚTŠINU ŽEN DŮKAZEM NEHYNOUCÍ LÁSKY PŘIJETÍ PŘÍJMENÍ MANŽELA VE CHVÍLI OSUDOVÉHO "ANO"?

Někdy je pro mě trochu nepochopitelné, jakým způsobem některé ženy dokážou projevit oddanost tomu, kterého si vyvolili, nebo kterého prostě urvali - když nebylo zbytí.

Nedávno jsem v jednom divadle narazil na pár, kdy on vypadal jako profesor fyziky na střední škole a ona jako jeho žačka. Nic podivuhodného, řeknete si, pokud by ji ale on nevedl na vodítku, které měla připnuté na obojku obepínajícím její krk. 

Jde o dost nezvyklý jev, a to nejsem žádný puritán!

Navíc mě celkem naštvalo, že můj pes má horší jak obojek, tak vodítko. Budu to muset přehodnotit.

Pán si paní přived´ do divadla na červeném vodítku a všichni kolem dělali, že je to normální. Asi jako kdyby měli oba na hlavě kulicha, jehož koulí by bylo nabobtnalé mužské varle.

Sedli si mezi ostatní lidi, aniž by pán slečně (nebo paní) vodítko z obojku odepnul. To já teda Stelle dávám víc volna...

Paní (nebo slečna) v jednu chvíli asi zlobila a tak musela ze sedadla na zem. Klekla si na obě kolena pánovi k nohám a oddaně na něj koukala. To moje Stella taky někdy musí, když zlobí, ale nenutím ji klečet na kolenou! Taková svině nejsem.

No a pak už bylo normálně divadlo, pán si paní o přestávce vyvenčil k baru a koupil jí vodu. Pamlsky Friskies bohužel na baru neměli. A všichni kolem pána s fenkou zase dělali, že je to normální. I paní v silonových šatech, které smrděly jako pes. 

Lidi maj různé hobby. Tohle je jedno z nich.

Říkám si ale: opravdu je ženská závislost tak príma věc? Opravdu tak rajcuje? Opravdu tak stimuluje a dokáže v závislé submisivní ženě probudit pocity radosti a štěstí?

Kousne někdy tato fenka svého pána nebo se mu doma vykaká do rohu a ... dál nedomýšlet. Ti co měli doma někdy psa od štěněte vědí, jaké metody se využívají k tomu, aby hafani čurali a kadili jen venku...

Ale zpátky k tématu: je ženská závislost až submisivita dobrou vlastností našich sester, dcer a kamarádek? VYVRCHOLÍ CHOVÁNÍ TAKTO VEDENÝCH ŽEN V AUTOMATICKÉ PŘIJETÍ MUŽOVA JMÉNA V DEN OSUDOVÉHO "ANO"?

"Vždyť jsou k tomu vedený už od mala", vysvětlil mi na několika příkladech tuhle divnost Josef. 

"Ve školce - Evičko, podej ruku Edovi a jděte do šatničky, jo?" - to je první příklad, řekl.

"Doma - Evičko, podej Emilovi sůl, on už sedí u polivky," - to je příklad druhý.

"Evo, mohla byste tu mapu srolovat a přinést ji do kabinetu?" - příklad číslo tři.

"Ségra, hoď po mě to hulení."  - čtyřka.

"Evičko, tak dvě kafíčka a dvě vody, jednu s bublinama" - pátej model", řekl Josef a já čekal na další a uvědomoval jsem si, že to tak vlastně je. 

Že nás sice matky učí bejt k ženám galantní, ale že ve většině stejně ženský přinášej, připravujou, podávaj.

Že holky jsou tak vedený odmala a dál a dál, až najednou stojej v bílejch šatech před často divnejma lidma, co si na krk pověsej ještě divnější řetězy a medaile a tyhle divnolidi muži a ženě stvrdí, že Evička Poláčková je od dnešního dne Evičkou Kůrovou. Bum bác. Hotovo. Nová občanka a asi měsíc podepisováním se blbym, protože starym jménem.

Ještě donedávna bylo přijímání jména muže automatické.

Některé dámy si teď buď v záchvěvu rad z life style magazínu nebo jen z prosté nostalgie nechávají jména svá a k nim přidávají jména nová. Pánbu je ochraňuj při vyplňování všemožných dotazníků s přesně daným počtem kolonek na jednotlivá písmena příjmení.

ALE PRVNĚ jsem od Josefa slyšel, jak je možné vzájemně zobchodovat mužovu touhu alfasamce a příjemně  nepřehnanou ženskou marnivost.

Nemůžu jmenovat, ale jistá sebevědomá a zřejmě krásná a úžasná ženská udělala pár dní před osudným "ano" s mužem svého srdce a budoucnosti deal.

"Vezmu si tvoje jméno. Ten kabátek od Burberry je prostě tak diamantovej, že se kvůli němu vzdám i příjmení".

Ženy se rozhodně nemají svého příjmení vzdávat jen tak!

Důkazem lásky, nikoliv oddanosti, může být přijetí příjmení chlapa pro celý, nebo na část života.

A nejlepší je, když se sejdou dva lidi, kteří se uměj životem probavit. V takovém případě, bejt ženou, se příjmení klidně vzdám a vezmu si nové. I když menším dárkem nepohrdnu...

(Ten kabátek Burberry jsem neviděl a tu ženskou taky neznám. Ale příběh je to krásnej! A já mu proto věřim. Věřim.)