Mačkali jsme jí prsa a píchali do nich špendlíky

Nesvádějme všechno dnešní brutální chování dětí na filmy a střílečky na síti. V době, o které píšu, stříleli ve filmech naši osvoboditelé z kalašnikova a sem tam si prásknul Vinetů ze svojí vinčestrovky.

Šedá ekonomika kvetla v Husákově době i v rámci naší rodiny.

Babička Lída uměla šít. Jitex Písek ani Otavan Třeboň nestíhaly v době rozkvětu budování komunismu vyrábět v množství, které bylo potřebné a navíc modely z těchto dvou továren vycházející opravdu nebyly tím, nad čím by ženský vzdychaly a toužily mít ve vlastním šatníku.

Střihy z Burdy posílané k nám domů strejdou Pavlem, žijícím tehdy v západním Německu, byly pro módu chtivé opravdovým pokladem. Kam se hrabal Lagerfled nebo Chanel. Jistotou pro módy chtivé byla tenkrát v našem domě a jeho okolí Lída Seiková.

Ženský, který k nám chodily na zkoušky, jsme vídali pobíhat po babiččině pokoji jen v kombiné a na stolku stál šálek s rozpitou kávou a sem tam se štamprličkou Becherovky.

A babička se zákaznicema mluvila na půl huby. 

Ne, že by nebyla vychovaná, jen měla pořád mezi rtama několik špendlíků, které postupně opatrně vytahovala z pusy prstama ruky a vpíchávala do látky, se kterou pracovala.

"Blaženko, já ti to tady přiheftnu, trochu to projmu, semhle dáme sámek a pozejtří si pro to přijď.", říkala své klientce vždycky na půl huby právě díky těm špendlíkum v ní.

Zpočátku zkoušky babičce bylo rozumět úplný prd. Po každém - z pusy vyjmutém špendlíku - se artikulace zlepšovala a ve chvíli, kdy Lída mluvila zřetelně a bez mumlání jsme věděli, že se zkouška šatů blíží ke konci.

Nastehovanou látku pak z Blaženky babička stáhla tak, že jí rozcuchala hlavu a Blaženka dosedla v kombiné do křesla a společně spolu dopili kafe a stopečku Becherovky k němu.

Následně byla nastehovaná látka natažena na krejčovskou pannu, která pro mě a bráchu byla v době začínajících zájmu o erotiku prvním ženským tělem, kterého jsme se mohli dotknout, aniž by před náma utíkalo a titulovalo nás slovy jako "blbec", "trapnej" a "nech toho". Krejčovská panna stála na místě a mlčela.

Mlčela i ve chvíli, kdy jsme jí s bráchou hladili prsa nebo do nich píchali špendlíky s barevnejma hlavičkama. Ani necekla!

Pohlazení oblého tvaru prsou pro nás bylo zážitkem. Každý jsme se dotýkali jednoho z prsů a brácha se měl ptal, jestli maj všechny ženský takovýhle prsa a bylo mu líto, že figurína nemá nohy, protože bysme mohli sem tam pohladit i rozkrok.

Párkrát, to když jsme byli doma sami, jsme tu paní na tyči zatáhli i do postele a její prsa jsme líbali tak, jak jsme občas viděli ve filmech vysílaných československou socialistickou televizí. Líbali jsme prsa přes máminu halenku, kterou jsme vytáhli ze skříně a natáhli na figurínu.

A v době, kdy máma s babičkou dostaly ze "západu" první paruky a polystyrénové hlavy k nim, jsme krk hlavy zasunuli do límce halenky (lepší na tuhle akci byl rolák) a paruku na hlavu nasadili jako zimní čepici. Pořád to ale nebylo úplně vono.

Proto jsme jednou červenou fixou vybarvili na polystyrénovém modelu hlavy rty a modrou fixou jsme paní namalovali oči. Černá fixa vykreslila našima neumětelskýma rukama dlouhé řasy a když se máma vrátila z rajsu, dostali jsme vix.

Na tohle všechno jsem si vzpomněl včera na zahrádce hospody u naší plovárny, když vedle u stolu sedící starší ženská řekla druhé, ať se u ní staví, že jí ty šaty lehce projme, protože na ní plandaj jak na krejčovský figuríně.

Popíjel jsem pivo, bylo už letně horko a Lída, která na nebi na singrovce zcela jistě upravuje andělům jejich řízy, mě na půl huby pozdravila jejím klasickým a mnou už dlouho neslyšeným oslovením "ty můj pacholku"...

Vrátil jsem se víc jak čtyřicet let zpátky. Vrátil jsem se do doby, kdy jsem krejčovský figuríně hladil prsa a píchal do nich špendlíky s barevnejma hlavičkama.

Vracejte se zpátky taky vy - bude vám náramně.