"Lidi říkaj divně drahý slova, milej pane..."

Pokud vedle vás v kavárně sedí muž a v ruce má namísto mobilu noviny a usmívá se při jejich čtení...je to minimálně podivné.

Pár volných minut mezi pracovními schůzkami mě nahnalo do kavárny. Objednal jsem americano - mám tohle řídký espresso rád - a jen tak jsem seděl, nic nedělal a čekal, až volný minuty vyprachaj jako vůně z hrnku přede mnou.

U stolku vedle mě seděl chlápek. Starší, v okopanejch polobotkách, kostkovanejch vlněnejch kalhotách, vestě upletené z fialových copánku a bílé košili upnuté ke krku. Před sebou konvici s čajem a malou konvičku s mlékem. Nohu přes nohu a na koleni položené rozložené noviny. Žádnej mobil, žádnej tablet. Jen noviny, chlápek, konvička čaje. A neustálý úsměv nad tím, co četly jeho oči přes brýle posazené na špičce nosu tak tak, že se div nezřítily na rty pod ním.

Pozoroval jsem ho se zájmem.

"No jo, design.", cha chááá, usmál se trošku víc a kroutil hlavou sem tam jako dítě, které se zdráhá pochopit. "Expanze, a hele!", řekl nahlas, noviny složil na stehno, nahnul se pro šálek a všiml si, že se na něj dívám. Uhnout už nešlo.

"Co tomu říkáte?", zeptal se klidně, když polkl lok čaje a hrnek vrátil s jemným cinknutím zpět na podšálek.

"Čemu?", zeptal jsem se, protože jsem nerozuměl.

"Těm divně drahým slovům.", upřesnil.

Zvědavě jsem poposednul. "Divně drahým slovům? Moc vám nerozumím.", přiznal jsem na první dobrou.

"Čtete noviny?", zeptal se napřímo.

"Tištěné už skoro ne, čtu je na síti.", odpověděl jsem po pravdě.

"Na síti....", řekl s lehkým despektem. "...a chodíte na workshopy o designu?", ptal se dál a ze špičky nosu sundal pravou rukou brýle, které si opřel o temeno hlavy a zaseknul na hlavě lehce nad ušima.

"Ne pravidelně, ale něco podobnýho jsem už navštívil.", přiznal jsem, i když jsem čekal další lehké pohrdání.

"A děláte v marketingu nebo v kreativě?", ptal se dál a kýval u toho pravou nohu, kterou měl přehozenou přes levé koleno.

"Trefil jste se.", přiznal jsem lehce překvapenej tím, jak mě v tak krátké době dokázal čtenář novin rozpoznat.

"Takže víte, co je to brainstorming a team building, že jo?", usmál se, mrknul okem a znovu se přes noviny položené na stehnech naklonil pro šálek.

"Jo. To vím.", a usmál jsem se taky.

"A nepijte kafe, ale espresso, že jo?", dodal ještě.

Pak se napil, položil hrnek zpět na stůl a nadechl se. 

Přijde nějaký další dotaz? - napadlo mě a čekal jsem, s čím se muž vedle mě vytáhne teď.

"Tak to vidíte. Lidi říkaj samý divně drahý slova, milej pane. Motaj se nám do života protože vypadají moudře a když vyplujou z pusy speakera (na tom slově si dal vyloženě záležet) má daný mluvčí pocit, že je trendy" - a zase ten zvláštní důraz na další divně drahý slovo.

"Tak to je.", přiznal jsem. "Žijeme v době, kdy se čeština míchá s angličtinou a v době, kdy vznikají úplně nová slova.", pokračoval jsem.

"No právě. Žijeme v době, kdy se přestává mluvit česky a po pravdě.", nadechl se.

"Jak to myslíte?", zeptal jsem se a dopil přitom poslední lok mojí řídké kávy.

"Jak to myslím? Úplně obyčejně. Slovo "pravděpodobně" nahradilo slovo "lež", slova "chuť pomoci" se schovává za lépe znějící "charitu" a slovo "společně" je asi moc obvyklé a málo drahé a tak ho nahradilo "kolektivně".", pouštěl ze sebe bez náznaku nervozity a bez konstrukce. Jen tak, jak ho to napadalo.

Pokýval jsem hlavou a mlčel.

"...a z novin mizí slova jako máma, rodina, lhář, zloděj, láska, ochota, sounáležitost - tý se teď říká "afinita"....", rozložil opět noviny na kolenou a na špičku nosu zpět posadil svoje brýle.

Nechal mě být a začal si číst. A já kolemjdoucí servírce zaplatil moje kafe.

A pak jen dodal, už s pohledem upřeným do stránek novin, ale nahlas tak, abych nepřeslechl: "...kam vlastně zmizelo třeba slovo jako "prdel"?"

No...kam zmizelo slovo "prdel"? Pořád na to, od setkání v kavárně, myslim...