Lidi moc mluvěj

Možná mě teď začne pár lidi nonverbálně kamenovat, ale dalajlámu k životu fakt není třeba. Stačí chlápek s tranzistorákem.

Život mi takový lidi hází sem tam přímo vidlema.

Chlápka se šedivejma vlasama, do půl těla nahýho, vždy s pečlive vyleštěnejma polobotkama na bosých nohou jsem si všimnul už na začátku prázdnin. 

V parku u náplavky se objevuje vždycky jen večer. Sedí na malém svahu s pohledem k řece, do zad mu dýchá záhon růží, které kryje stín puberťáckých lipek (doufám, že to jsou lípy - já se ve stromech moc nevyznám).

Jeho tělo by mohlo leckomu připomenout postavy z Pánů prstenů. Je drobný, štíhlý, chorvatsky opálený a hustýma vlnitýma šedivýma vlasama. Džíny, ve kterých pod záhonem sedí, jsou trochu ušmudlaný. Zato jeho polobotky se lesknou jako letní latexové kabelky kolem procházejících slečen. Pokaždé jsou vyrovnané vedle sebe - řežou u nohou jejich majitele.

Ten chlápek tam jen tak sedí, někdy kouří, ale většinou jen kouká před sebe. Nemám ani pocit, že by pozoroval lidi.

Sleduju ho pokaždé, když je na "svém" svahu a ... poslouchá tranzistorák!

Tahle skutečnost mě setkání od setkání donutila se poblíž něj zastavit a předstírat, že hlídám Stellu, která si čte v trávníku v parku a občas se v něm vyválí, aby ulevila zádovejm svalům, trochu se provoněla létem a mně udělala radost, protože si v tu chvíli myslím, že je jí dobře na světě. Stejně jako mně, kterej v tu samou dobu poslouchá vysílání z tranzistorovýho rádia. Zapomenutý krabičky!

Stával jsem poblíž chlápka poslední večery často. Z náplavky se do parku přes zeď a rušnou ulici snaží každý večer přeskočit hluk hudby a řevu často přiožralejch lidí. Je horko, pivo u řeky teče rychleji než samotná řeka a tak je to hned (to přiožrání). Zvuk aut a bordel od řeky ale NIKDY neměly šanci utlumit vnímání toho, co vycházelo z tranzistoráku položeného vedle muže, který jen sedí oblečený v džínách a s bosejma nohama pod záhonem růží.

Tranzistorák sytí podvečer u řeky klasickou hudbou. Lehce křape, ale jde z něj chuť! Pouští svýmu majiteli do uší krásno a hudbu určitě poslouchají i růže a lipky kolem. 

Předevčírem večer jsem si přised. 

Ne přímo k chlápkovi v džínách, ale poblíž. Ne na drzo, ale tak, abych dobře slyšel. Ne násilně, ale pokorně. Potichu a myslel jsem, že nepozorovaně, jsem si sednul o pár metrů dál. Po horkym dnu byl celkem chladnej podvečer. Lidi zvolnili tempo a tráva se začala vzpamatovávat.

Stella ještě chvíli běhala po louce, ale pak si přisedla a poté hned lehla k mým nohám. Napřímila uši a přivřela oči. Stejně jako já.

Protože jsem prd vzdělanej a na první tóny poznám Mou Vlast", "Bolero" a pak možná něco do Mozarta, nepoznal jsem skladbu, která lítala nad loukou v srpnovym večeru. Jen mi připomínala let vlaštovek, nebo noční lety netopýrů. Skákala po větvích stromu, otřela se mi o chodidla zavěšený ve vietnamkách, poskakovala po blízkých schodech vedoucích na Palackého náměstí. Bylo mi příjemně a Stella si to prokazatelně užívala taky.

"Dobrý večer", pozdravil mě najednou ten chlápek. "posloucháme Vodní hudbu od Haendela, přeju vám příjemnou zábavu.", řekl jen, aby nerušil večer, aby nerušil hudbu, aby nerušil mě ani mého psa.

Bylo to tak překvapující a tak jednoduchý, že jsem mlčel. Jen jsem na výraz poděkování pokývnul hlavou a usmál se směrem k chlápkovi sedícímu pod růžema.

"Někdy je lepší mlčet. Lidi moc mluvěj. Hlavní je hudba." řekl jen na můj styl poděkování, otočil obličej zase směrem k řece a přestal tam "být". 

Po pár minutách jsem se sebral a opatrně jsem vstal a potichu jsem z místa koncertu odcházel. Stella, jako by vycítila zvláštnost chvíle, nevystřelila jako obvykle, ale našlapovala zlehounka vedle mě a pořád se na mě dívala.

Ani jsem se nerozloučil, mlčet bylo lepší. Hlavní byla v tu chvíli hudba.