Lenin

V čekárně veterinárního lékaře jsme se Stellou čekali na kontrolu jeji mordy po vyrvání třech zubů. Měly odslouženo a tak šly světem.

Zvěrosestřička se mi omluvila, že se aktuální zákrok na psíkovi na sále prodlouží a Stella se začala ještě víc klepat. U zubaře taky nerad dlouho čekám. Nebylo ale zbytí...

Chvilku na to se v čekárně objevil starší pán s přenosným boxem v ruce.

V boxu se krčila kočka.

Stella ožila.

Zapomněla na to, že se ocitla v místech, kde jí po uspání z tlamy zmizely zuby a opatrně, s ocasem ohnutým do luku, začala obcházet kolem boxu postaveného na zem.

"Dobrý večer.", pozdravil mě kočičák. "Čekáte, nebo jste už byli?"

"Čekáme. Stello, nech toho.", odpověděl jsem a zároveň dal mojí bezzubce povel ke zklidnění.

"Jen jí nechte. Ať si čuchá. Lenin je na psy zvyklej.", odpověděl mi kočičák a nastavil Stelle dlaň k očuchání před tím, než jí prstama zkroucenejma artrózou začal škrábat mezi ušima.

"Kocour se jmenuje Lenin?", vyjelo mi z pusy zvědavě.

"No jó.", odpověděl nezúčastněně kočičák a díval se na Stellu a pak přivíral při drbání její hlavy oči stejně jako ona.

"Von to byl takovej nedomrla, když jsme ho našli vloni na jaře v pangejtu, a protože Lenin se narodil taky na jaře, tak jsme kocoura pojmenovali po něm.", přestal kočičák drbat Stellu a ta se stáhla pod židli, na které jsem seděl.

"A vypadá hodnej.", naklonil jsem obličej blíž k boxu.

Lenin seděl namačkanej v rohu, naježenej byl jak ježík hnědý a jeho oči - v barvě rozkvetlých slunečnic - sledovaly napjatě dění kolem.

"To von Lenin vypadal ze začátku taky hodnej.", usmál se kočičák a z kapsy saka vytáhl kapesník a od plic se do něj pěkně vysmrkal.

"To máte recht.", počkal jsem si s odpovědí na ticho, které bylo narušeno mohutným smrkáním.

"A pak se z něj vyklubal stejnej rapl, jako tady z Lenina.", nabídl mi z plechové krabičky kočičák na kousky naštípaný černý tvrdý pendrek.

Vzal jsem si, i když tohle cukrový nepotěšení z duše nenávidím.

"A ta vaše se menuje Stella, že jo?", zeptal se kočičák. "Já vás znám. Chodíte venčit k rybníku.", dodal.

"Jo, jo. Stella.", potvrdil jsem nahlas a Stella pod židlí myslela, že ji volám, že už jdeme zase domu a jak vystřelila, tak se hlavou praštila o sedák židle, a protože je to hajsinka, tak vykvikla, jako by jí právě někdo rozřízl bříško.

"No, vidíte",, rozpovídal se zase kočičák, "tak se tu sešla Hvězda s Leninem. Kdo by to řek, že k tomu zase dojde."

"Jen aby tu ty dva nezaložili nějakou buňku...", napadlo mě nahlas ve chvíli, kdy se otevřely dveře, z nich vyšla paní s uspaným psíčkem v náručí a sestřička postávající mezi dveřmi mě pozvala dál a pak ještě křikla do ordinace: "Pane doktore, máme tady Lenina. Bude se kastrovat!"

---

Jeden se někdy ani nenaděje a sled minut, situací a povinností ho vezme za ruce a dovede ho na místo, kde se dějou neuvěřitelný věci... Byl jsem u kastrace Lenina!