Láska v době klimaktéria

"Chvílema si myslim, že je prakticky nemožný procházet klimaktériem a nedopustit se v tý době vraždy. Vraždy chlapa, myslim..."    

Poslední a navíc "den na víc" v únoru se rozhod nám, milovníkům horka, léta, zelenejch stromů a dlouhejch dnů uštědřit za vyučenou. Sněhová vánice, pleskavý zvuky pneumatiky aut o mokrý povrch vozovek a lidi mrkající ve zvýšené frekvenci, aby jim sníh padající do očí roztál a oni mohli jít bezpečně dál. Prostě peklo.  

Horkej čaj a panák rumu jsem zvolil jako dobrou alternativu coldrexu. Dostal jsem se, díky vlastní diagnóze, k debatě žen, co se zvýšeně potí a jsou nervózní.

"Milá zlatá, a víš co mi řek´ ? Jestli prej nejsem zbytečně podrážděná....No samozřejmě, že jsem! A taky často zpocená.". Dvě ženy v ráži u dvou malých kafíček a velkých sklenic vody. Dvě ženy ve věku, kdy jejich tělo přestává bejt mateřskou školkou a stává se tělem lehce popletených nálad a stavů.

"Já pořád piju. Jako velbloud. Cisterna vody denně? Hračka!", pronesla ta, která i přes proklamované zvýšené pocení měla na hlavě vraženou kožešinovou čepici a vypadala jako bejvalka, kterou opustil tatarský ataman a jako vzpomínku na jejich bývalou lásku jí zanechal právě onen kožešinovej špunt aplikovanej nad mokré čelo nositelky.

Druhá upila ze svého hrnku espressa, významně se rozhlídla po kavárně a řekla: "Jich, jako by se to netýkalo, že jo?"

Kopnul jsem do sebe první polovinu panáku rumu a rychle ho v puse zalil hltem horkýho čaje.

"No, samozřejmě, že se jich to netýká...", řekla nakvašeně ex tatarskýho atamana a papírovým kapesníkem vysála z čela krůpěje, které by tam zřejmě mít nemusela, kdyby toho mrtvýho lišáka posadila na volné křeslo u jejího stolku. "Oni sou upocený celej život a náladový, jako by se s diagnozou klimaktéria už narodili."

"Máš na to nějaký tabletky?" zeptala se druhá, které se čelo nelesklo, protože dala hlavě a vlasům naprostou volnost.

"No, něco polykám, ale bůh ví, jestli je to k něčemu. Včera jsem Pavla seřvala za nedotažený víčko sklenice s vokurkama.", přiznala bez mučení způsob tortury, kterou aplikovala ve vlastní domácnosti.

"A bylo utažený?", zeptala se ledabyle popíječka espressa.

"No nebylo. Co ti budu vysvětlovat. Víčko na sklenici jen tak leželo.", odpověděla ta s čepicí a na pár tahů vylokala dvojku vody a pak se hluboce nadechla.

"To je klasický. Jako u nás doma. Mirek už radši jen mlčí. Ale to je horší, než kdyby mluvil.", provedla v krátkosti analýzu lásky muže a ženy v dobách klimaktéria.

Paní s čepicí reagovala obratem: "Ať klidně mlčej, ale ať dotahujou víčka od sklenic a nedávaj si večer u televize nohy na konferenční stolek.", vypustila ze sebe další popis neodpustitelného chování nás chlapů.

"A taky rychlejc tloustneš?", hodila do diskuze paní Espressová další téma z období, kdy je ženskejm trochu ouvej.

"Rychlejc? Neznáš lepší slovo? Já bych sežrala i utěrku, kdyby trochu víc voněla po smaženejch řízkách", zhodnotila paní s čepicí stav zvýšené apetence.

Kopnul jsem do sebe druhou polovinu panáka a dopil jsem čaj. Začal jsem se potit. Vlastní léčebná kúra zafungovala a já se pomalu začal balit k odchodu.

"Tloustneme, potíme se a štěkáme. Za co? Za porody? Za odvedený daně a celoživotní starost o rodinu? Nezdá se ti to hrozný?", dopila espresso a s velkou důvěrou čekala na odpověď kamarádky s lišákem na hlavě.

"Hrozný? Hrozný to teprve bude, moje milá. Viděla jsi někdy, jak velký jsou inkontinenční pleny????"