"Nevíš, kde se dá koupit krev?". Taková sms vás minimálně na chvíli zarazí. A když víte, že nedorazila z Bogoty, ale od mámy - dost vás to vyděsí.
Vymačkáte mámu (myslim na mobilu!!!) a trochu trnete, jestli její telefon nevezme manžel, ba co hůř - nějaká sestra špitální.
"No co je?", ozve se jako první a navíc z pusy mámy a tím mozek dostavá informaci, že je všechno vlastně v pořádku. Že jen mámy občas lehce přestřelí a nedomýšlej souvislosti, než některou sms odešlou.
"Co by bylo? Volám kvůli tý krvi.", začne dialog, který - kdyby odposlouchávala tajná policie - bude končit úderama na dveře vašeho bytu a následným vniknutím chlapců v černých čepicích natažených na hlavě až k hrdlu.
"Jaký krvi?", mlží máma jako zkušenej špion, ne-li rovnou paní M.
"Psala jsi mi přece, jestli nevím, kde se dá koupit krev?", melu jako totální špiónskej začátečník bez obavy z toho, že bude odhaleno nelegální distribuční místo lidské krve.
"To sem psala?", rozháže jednou prostou otázkou matka vaše dosavadní dedukce.
"Jo. Přišla mi sms, jestli nevim, kde se prodává krev.", trváte na prokazatelném. Display nelže.
"A Kateřinu Pondělíčkovou znáš?", zabrousí matka zdánlivě do úplně jiného tématu.
"Jak souvisí Kateřina Pondělíčková s lidskou krví. A neznám ji.", chaoticky zvládáte dvě úrovně jednoho rozhovoru.
"Chlapče, to spolu teda setsakra souvisí. Kateřina Pondělíčková, jak jsem se dočetla, je novej Kristus, kterej se objevil na Zemi a díky Bohu se zabydlel v Liberci.", začíná matka konstruovat směr dialogu.
"No, to je fajn, že se Kristus tentokrát nezastavil v Eboli, ale v Liberci, ale jak to všechno souvisí s tou krví?, fakt jsem to chtěl vědět.
"Chlapče, málo čteš. Ta Kateřina, novej Kristus, ti za docela slušný peníze vyčistí aury i ty "čekry", sedí u toho doma na prdeli pod obrazem toho původního Krista, kromě nájmu nemá žádný náklady a daří se jí i v tak nekřesťanský zemi, jakou je Česko."
"Další magor.", shrnu krátce.
"Vona ne, chlapče, vona ne. Ale ty zasviněný, co se k ní choděj vyčistit - to jsou magoři.", vyhodnotila situaci matka a já pořád netušil, jako roli v celym tom příběhu hraje snaha sehnat krev.
"No a jak to souvisí s tou krví?", chtěl jsem vědět. Chtěl.
"No...sem si tak řikala, že si tuhle živnost dám taky.", začala matka zlehounka.
"Tobě fakt hráblo. Promiň, Zorino, ale hráblo.", choval jsem se neuctivě.
"Hele, Bohoušek nám přidá dvě stovky, protože si asi myslí, že ho budu volit. Jednak nevim, jestli se voleb dožiju a potom - za dvě stovky koupim kilo hovězího a pár rolí hajzlpapíru a tak se holt, chlapče, musim postarat jinak."
Řekla to tak věrohodně, až jsem ztratil dech.
"Takže budeš sedět na křesle, tvrdit, že jsi Ježíš K. a loudat rukama kolem hlav lidí, abys je vypucovala?"
"No...", zaznamenal jsem v "no" jasnou máminu zprávu, "já u toho právě sedět nebudu."
"Budeš nad zasviněnejma pohrdavě postávat a klopit hlavu?", začal jsem fabulovat i já.
"Ne! To je málo. Budu viset na kříži!"
Kdybych v tu samou vteřinu skočil pod vlak přijíždějící do stanice metra, cítil bych se líp.
"Na sobě budu mít tu starou plátěnou noční košili po babičce, trnovou korunu si udělám z drátu a větví ostružin, zmučenej výraz už dokonale umim a pár fošen na sbití kříže v kůlně taky najdu. Jen ta krev my chybí."
"Ta ti poteče, jen do tebe vrazej první hřebík, to se nebojim.", poznamenal jsem lakonicky.
"No ty ses zbláznil! Už dost toho, že mě na ten kříž přivážou, ještě aby do mě vráželi hřebíky. Si ty ruce jen tak napatlám, a kečup, nebo malinová marmeláda jsou pro začátečníky! A já sem přece třetí Kristus!"
"Jenže....", hledal jsem rychle další slova nového příběhu, "ty zasviněný poznaj, že máš zápěstí a nárty jen popatlaný a máš po kšeftu.", začal jsem nekaučsky korigovat mámin podnikatelský záměr.
"Hele, když je někdo tak blbej, že dá Pondělíčkový dva tisíce za vyčištění "čeker" i tý aury A VONA U TOHO JEN SEDÍ..., tak se fakt nebojim, že odhalí, že jsem na kříži jen přiheftovaná. Dyť musim po tý práci slízt z kříže, uvařit, posekat zahradu, vytřít v kuchyni a umejt se. Jak bych to asi všechno udělala s rukama prošpikovanejma hřebíkama, nevíš?"
A byl jsem v kelu. A bylo ticho.
"Takže nevíš, kde se dá koupit krev?", zarezonovalo v mobilu.
"No..., před lety možná u Diag Human, ale ty už jsou z trhu pryč.", napadlo mě.
"Tak to je v prdeli", vyhodnotila situaci matka, "takže zase jen důchod."
"Hm, promiň.", přitakal jsem smutně a slovně.
"Tak se du podívat na křoví, jestli jsou už ostružiny aspoň zelený. Čau."
A mobil ztichnul a já přišel o matku Krista jen kvůli tomu, že se v týhle zemi nedá koupit obyčejná lidská krev.
