Krajkářka

Takový ty bílý, ženskejma prstama svázaný nitky. Hebký jako bříška štěňátek a plný kouzel jako životy těch, které je jednoho dne domotaly a pak - bůh ví kam - zmizely.

Asi chtěla utéct z popelnice. Jinak si to vysvětlit neumim.

Visela přes její okraj jako vyplazený jazyk. Jazyk, který se logicky nemohl pohybovat, protože ho shora tlačilo víko kontejneru. A přesto! I přes ten plechovej tlak polétával ten jazyk vzduchem.

Popelnice si na mě vyplazovala jazyk, ale moje oči viděly mávání dlaní. Lehounké mávání. Dlaní z krajky.

Koukali jsme na sebe v okamžiku, kdy nad námi mrholilo, mně mokla holá hlava a krajce vlhlo krajkoví. Nějak se to tak sešlo.

Nic se neděje náhodou - napadlo mě. Jen my máme za to, že můžeme cokoliv kérovat. Hejbat s tim podle toho, jak nám nakynou buchty sebevědomí. Pořád chtít mít nad něčim přehled.

A pak pic - krajka v popelnici.

A mozek jde do kopru, protože duše chce víc.

Takže. Polehává si tu, krajka jedna prastaře laškující, přes okraj hnusný popelnice. Už to je důvod se pídit dál.

Nespadla sem omylem. To krajky této kvality rozhodně nemají zapotřebí.

Někdo ji tady zapomněl. To je blbost, ale ... nezažili jsme už někdy každej podobná přesvědčení, která byla od jejich počátku určena k haně? Jen ten šprajclej mozek nás hnal. Chtěli jsme dokázat, že to tak není. A často - nebylo. Takže kuš s myšlenkou na to, že tato krajka se tu povaluje zapomenuta...

Takže třetí varianta - záměrně vyhozená krajka. Do prdele. Že zrovna já to tý křehotince bílý mávající musim oznámit. Že ji někdo vyhodil. Takovou štramandu!

Než jsem stačil nalézt styl, kterým tuto odpornou situaci krajce vylíčím, přišoural se k popelnicím jejich pravidelný návštěvník. Vídám ho z okna. 

Starej chlap, oblečenej co popelnice daj, ale vždycky čistej!, s klackem a spoustou igelitek v ruce. Za ten rok a půl co ho pozoruju nikdy neudělal nic jinýho, než že klackem přebranej odpad prohrabal a vzal si to, co potřeboval.

Pochopil jsem, že v takový situaci si s krajkou vyplazenou z popelnice opravdu nemůžu povídat.

Ale zůstal jsem stát na místě a Stella zatím rejdila čenichem kolem ostatních popelnic. Takový místo je psím rájem a Stella v tu chvíli doslova lítá a vocas používá jako listy od vrtulníkový vrtule - nebo jak se to píše. Je tady šťastná a tak jsem jí to dopřál a koukání na ní mi dělalo radost. Nic nevolyzuje, jen vočuchává. Vona je prostě typickej útulkovej čokl...

"Budete si brát tu krajku? Dobrý den.", uslyšel jsem za sebou.

Můj dlouho pozoravnej muž popelnicových polí stál za mnou.

"Ne.", odpověděl jsem, protože jsem tušil, že tenhle příběh má skončit jinak, než jak měl skončit ještě před pár mejma nádechama. "Vemte si ji. Dobrý den.", poprvé jsem se dotknul té křehotinky krajkové a prstama jsem jí vytáh z popelnice. Z její dosud skryté části chyběl pořádnej kus... Šlo vlastně o krásnou polokrajku...

Podal jsem mu ji.

CHvíli ji tak pohazoval v dlani, až se z toho polokrajka schoulila studem celá do sebe a v dlani se objevilo něco jako hořická trubička - jen nebyla naplněná čokoládou.

"Je pěkná. Já si ji vemu. Nashledanou."

A šel.

A krajka zmizela a chlap s ní taky a Stellu už popelnice nebavily a tlama popelnice byla najednou prázdná. Opuštěná. Nezajímavá.

A tak jsem se otočil a šli jsme se Stellou domu a když jsem otvíral klíčem hlavní dveře do bytu, tak jsem se ještě ohlíd. A napadlo mě...

To neni popelnice. Vobyčejná popelnice. Tahle umí mnohem víc. To je krajkářka...