Koprovka prej byla málo sladká. Podala jsem demisi!

Od roku 68 se máma programově o politiku nestará. Dojde odvolit v termínu, ale noviny čte zásadně odzadu. Sport přeskočí, kulturu proletí a křížovky vyluští. Do zbytku oškrábe brambory nebo s nima vypucuje zadělanou troubu.

"Já bych pro něj udělala, co mu na vočích vidim, ale jsem taky jen ženská. V mym věku už v prackách utáhnu maximálně čtyři plný nákupní igelitky a koprovka byla vždycky muj majstrštyk - však víš..."

Rozčílená byla Zorina jako panda, který místo bambusu předhoděj do výběhu listy volezlý kapusty.

"Prej málo sladká...", bublala máma dál do telefonu.

"Ty že si málo sladká? No to si teda dovolil hodně - holka jako cukrkandl a že málo sladká...", počochnil jsem slovně mámino pošramocené ego.

"Ne já, já sem cumel. Koprovka mu nešmakovala. Chápeš to? MOJE koprovka. Nejlepší na celym světě a jestli jí dělaj i někde na Jupiteru, tak by určitě obstála."

"Tak měl asi chuť na maso... a hledal důvod, proč nechce kulajdu. Kurnik. Já bych si jí teda dal hnedle.", vlísával jsem se, co to šlo.

"A ještě u toho čet noviny!", přidala matka pod kotel nasranosti.

"No tak to už vůbec nechápu... Jaký, prosim tě?"

"Ty vole, a nejni to jedno jaký? Prostě noviny. Ve všech, co znám, píšou to samý: zezadu sport, pak něco z kultury a dopředu už to jede jen vo tom, jak je všem dobře, i když kolem lítá morální hnuj."

"No tak ho třeba naštvaly ty články a tys byla nejblíž a "pic kozu do vozu"...schytala to Zorina. No bóže. Kulajda byla určitě standardně dobrá.", uklidňoval jsem dál.

"Pic kozu do vozu? No dovol!", začala se máma - s malých smíchem kolem jazyku - zklidňovat.

"No dovolim. Víš jak to myslim. Každej máme sem tam blbý dny a ani super truper kulajda nemá v takovejch chvílích na to nás z těchhle močůvek dostat."

"... a jak jsem viděla ty titulky v novinách, tak mu rovnu u stolu řikam: a víš co?, já podávám demisi. Tak.", pustila máma spokojeně svoje kulajdový rozhodnutí o její demisi do mejch uší.

"Tak se na nás musí. Buď přes sex, nebo přes žrádlo. Tu demisi, jsi doufám, dala jen přes to žrádlo, Zorino. Přijít i o sex by byla škoda, ne?", hnal jsem máminu naštvanost do námi tak milovanejch fikcí.

"No vidíš, já kráva. Já podala jen takovou vobyčejnou demisi. Dost nekonkrétní, co?"

"To se stává.", potvrdil jsem časté dění v rodinách i státních zřízeních.

"Co sem pleteš Neckáře?", zarazila máma moje chlácholení.

"Neckáře?", ztuhnul jsem.

"No, Neckáře. Ten přece zpíval "to se stává"."

"Aha. To máš recht. Planetárium."

"Jaký planetárium? Kulajda málo sladká, Jirka už dva dny jako kakabus, já ti řeknu, že jsem podala demisi a ty sem montuješ planetárium."

"Tak se jmenovala ta deska, na který byla písnička "to se stává", Zorino."

"Ty si někdy tak chytrej, že ti druhý nemůžou rozumět, čoveče.", kulometovaly z máminy pusy další naštvaný slova.

"Tak zpátky k tý demisi. Jak to teda u vás v "době po kulajdě" jede?"

"No jak. Už druhej den si ráno uvaří pět vajec na tvrdo a jí je celej den. Ale já nevyměknu! Uvařila jsem tý kulajdy plnej hrnec, tři smetany jsem do ní vrazila, tak to přece nevyleju."

"Takže ty jíš už druhej den kulajdu a Jirka vejce na tvrdo, protože tvoje vláda na kuchyní je aktuálně v demisi?", řadil jsem si souvislosti spojené s matčinou rebelií.

"Jim. Ale už mi taky nejde přes pysk. V poledne a večer kulajda. Dneska to bude třetí den!"

"Tipnul bych, že se brzo vytratí od vajec na tvrdo do hospody.", lehce jsem zavaroval.

Ani chvilku nemlčela.

"A to zas ne. Voni jak tam všechno jedou z jedný pánve, tak se mu to štosuje v žaludku, pálí ho žáha, nemůže spát a pořád cucá reny. Do hospody von nepude a uvařit si kromě těch vajec a čaje nic jinýho nedokáže. Dávám mu tak dva, maximálně tři dny, jak říkali v Pelíškách.", začala se máma zase smát.

"A za ty tři dny bude ještě kulajda aktuální?", odvážil jsem se zeptat.

"No jeje. Dyť ti řikám, že ji mám plnej hrnec. Ale vajec bude mít plný zuby a maso mu k tomu uvaří jedině nějakej svatej, protože já sem v demisi, přece.", smáli jsme se už oba.

"Nebo nějaká jiná. Dyť víš, co znamená kuchyňská demise. Přestáváš bejt kuchařkou a na Jirkovi bude najít kuchařku novou."

"A to by byla značka ideál, hochu, ti povim."

"Počkej. Ideál? Jako že bys měla v bytě ještě jednu ženskou, která by k vám chodila vařit proto, že ty ses šprajcla?"

"Já se šprajcla? Já? Já jenom uvařila kulajdu, von řek, že je málo sladká a že to jíst nebude a já se šprajcla? Nejsi blbej? Ale pani na vaření bych teda brala, ne že ne."

"No ty jsi vypověděla poslušnost, ne von. Jirka jen upozornil, že je kulajda málo sladká a tys hned reagovala výpovědí od sporáku.", zastal jsem se mámina manžela.

"Ale jak to řek!", odpověděla mi Zorina s pečlivě nastudovanou dramaturgií této krátké věty.

"No...asi dost vostře, jak to tak sleduju."

"Hnusně a ještě se při tom rejpal lžicí v tom talíři. To žádný ženský, hochu, nepřidá. Ty buď rád, že tohle nemusíš s chlapama řešit."

Znovu jsem se rozesmál. 

"Nesměj se, ty vole. Já sem v demisi, Jirka se cpe vejcema na tvrdo, ženská na vaření v nedohlednu a já už jím jen se zavřenejma vočima a nad talířem s koprovkou se už ani nenadechuju. Prostě krize, chlapče, krize!"

"A nejde to nějak zvládnout? Překonat?", hnal jsem matku do dalších našich společných fantasmagorií.

"Jako že by Jirka došel za starostou a probral s nim naší aktuální situaci?", rozjela se Zorina.

"No. Nebo třeba vyhlásí předčasný volby na novou Zorinu...", zavaroval jsem.

"Tak von je chytrej, to my přece víme, ne? Von moc dobře ví, že na vařený vejce a horkej čaj by mu nikdo neskočil. Gulášek nezvládne a koblihy usmažit taky neumí. Tak jakýpak předčasný volby?"

"Pak nezbejvá, než u sporáku dovládnout v demisi a pak se uvidí.", narouboval jsem aktuální dění v soužití mojí rebelky na dění v zemském ráji to na pohled...

"Což vo to, kulajdy mám do aleluja, ale víš vlastně, kolik dneska stojí jedno vejce? A co ty vejce udělaj s jeho cholesterolem...na to by měl pomyslet, než z pusy vypustil takovou kravinu, jako že moje koprovka je málo sladká!"

Aniž bych stačil jakkoliv reagovat, šturmovala Zorina dál a dostala se zřejmě k tomu hlavnímu, co sporákovou demisi nakoplo.

"...hlavně neměl u stolu číst ty noviny. Kdybych neviděla titulek, přihodila bych do hrnce pár lžic cukru, zakvrdlala a bylo by po demisi. Ale takhle? Jen ať vidí, holomek..."

Někdy stačí pár lžic cukru a na demisi ani nedojde. Jenže...