Koblihy

Vyšli jsme si ven. 

Vyšli jsme si do luk, která jsou teď nejzelenější z celého roku, až má člověk chuť se zhluboka nadechnout. Nadechnout, zadržet dech a ponořit se mezi stébla, jejichž konce jsou malířské štětce, které na nebi v této roční době malují obláčky naducané, jako v kastrólu na oleji se smažící koblížky.

Stella, přestože není ani čivavou, ani yorkshirem, nebo jezevčíkem se mezi stébly v louce ztrácí natotata.

Nechám jí se v louce vyřádit a jdu si svojí štěrkovou cestou a slunce nad mojí hlavou pomalu opéká kůži na mé vyholené hlavě, jako když si tenké plátky slaninky hoví na rozpálené pánvičce.

Pod korunami mladých lipek, které v jedné části štěrkovou cestu lemují, si hoví koblihy a u nich sedí na bobku malej kluk a zblízka si je prohlíží. 

Jeho maminka trpělivě postává nad klukem v bobku vedle koblih a mává na mě lehce zvednutou rukou.

Mezitím, co Stella hledá cestu luční buší, dojdu k těm dvěma a hromádce, umě na cestu vyskládané jako větší kuličky Ferrero Rocher.

"Hele, Marku", jukne na mě klučík z bobku, "to sou koblížky!", usměje se a malou dlaničkou projede krátké zrzavé vlásky na jeho hlavě.

S obtížemi dosednu na bobek vedle něj. Maminka pořád postává  na dosah od nás a lehce přešlapuje z místa na místo.

"Tak už toho nech a jdeme.", pobídne synka, "Marka tyhle koblížky nezajímaj.", mrkne na mě.

"Já si myslím...", začnu pomalu, "že to nejsou koblížky.", zamlčím na chvilku, aby mi klučík nahrál.

"A co to je?", koukne na mě okamžitě po mé přihrávce.

"To je bonboniéra.", řeknu pomalu a do ruky vezmu klacík ležící vedle mého pravého chodidla.

"Ne néééééé.", směje se kluk. "To jsou hovínka od koní!", zapiští, vymrští se z bobku a začne kolem hromádky vesele poskakovat.

"No to ti teda pěkně děkuju.", jakoby se zazlobí maminka, a ne, že by se chystala k odchodu... 

Čeká. Čeká stejně jako její malej klouček.

"Koukni", mrknu na kluka a klacíkem hromádku trochu rozmerendím.

Kluk si ke mně zase přisedne.

"Fůůůůůůůůůůůůj", zapiští zase, ale nespouští z klacíku v koblihách oči. "Ty to jíš?", vykulí pak na mě oči hnědé. "Nadzvedni ještě tuhle kuličku!", namíří drobný prstík s nehtíkem lesklým jako slza a drobným jako malej nápad.

"To nejni bonboniéra pro lidi.", rozpůlím klacíkem koblížek, na který klučík ukázal.

"A pro koho?", zeptá se mě pinďa na bobku s rukama pod drobnou bradičkou.

"Na týhle bonboniéře si šmakujou ptáčci a brouci a sem tam na ně dosednou motýli, kterejm taky náramně šmakuje.", mluvím pomalu a koblížek se pod tlakem klacíku rozpadá na dvě poloviny.

"Koukni", ukážu klacíkem doprostřed dokonaného díla.

"Oříšky?", vykulí zase oči nezbeda na bobku.

"Přesně tak.", řeknu radostně. "Tenhle bonbón je oříškovej. Pro fajnšmekry.", dodám.

Maminka nad námi vyprskne smíchem.

Kluk chvililinku mlčí a pak, najednou a rychle vysune ručičku a už už ji ponoří do hromádky. "Tak já ten bonbón vezmu domu Ferdovi. Můžu, mami?", ruka zmrzne v prostoru.

"Nééééééé", zakřičí maminka a já se začnu smát. "Tyhle bonbóny andulky nejedi.", proškolí máma synka.

"Aha.", špitne kluk a ruku zase vrací ke svému tělíčku.

"Necháme je tady datlum a žluvám. Možná si přijdou pochutnat i holubi a vrabčáci, jo?", mrknu na kluka.

"A čistěj si pak zuby?", zkosí mě kluk velkou otázkou. "Já si po bonbónu musim zuby vždycky vyčistit, viď, mami?", koukne na mámu.

Maminka se pořád usmívá a kývá hlavou, jako že ano, že tak to má být.

"Tak čistěj?", dupne lehce načuřeně kluk nohou o štěrkovou cestu.

Chvilku mlčím.

"Jo, tak to nevim. Ale můžeme to zjistit, když si potichu stoupneme kousek dál a počkáme, až se sem datel na oříškovej bonbón vydá."

"Jak dlouho to bude trvat?", skočí mi hošík na lep, "... já dneska nejdu do školky, tam nemám moc času."

"Tak to necháme na jindy.", mrknu na maminku, která se už už richtuje k odchodu.

Kluk je smutný. Špičkou boty kope drobné kamínky z cesty přímo do hromádky koblížek. 

"Když ale bude pršet jako včera, tak se ty bonbóny rozmočej, víš?", začne před odchodem mudrovat.

Lovím rychlou odpověď, protože maminka evidentně spěchá.

"Ale to vůbec neva!", vyleze ze mě začátek úvahy, jejíž konec je daleko jako Kapušany od Středokluk. "Další bonboniéru sem zase donesou koně. Bonbónů není nikdy dost!", a pomalu a s obtížemi se zvedám z bobku ve chvíli, kdy se z ponoru v louce mezi nás vrací Stella.

Kluk se k ní vrhne a dlaničkama ji drhne. 

"Tak pojď", nastaví maminka dlaň klukovi. Jeho dlanička se v dlani mámi uhnízdí jako malé vlaštovče v hnízdě.

"Tak pojď", poplácám Stelu po boku a všichni tři si řekneme ahóóój a jdeme si každej po svym.

My se Stellou otáčíme směr domů a klučík s mámou jdou ruku v ruce dnem, kdy malej nemusí do školky a tak nemá moc času.

------

Jó...poznání. To je, panečku, věc! Některá poznání potřebují čas s případnou malou nápovědou. Jiná jsou jasná na první dobrou.