Můj letošní vánoční blog bude krátký. Jen pár slov o tom, co byste měli v neděli udělat, aby vám zase bylo dobře...
Až budete v neděli ráno vstávat z postele, nestoupejte si rovnou na chodidla, ale padněte na kolena a s rukama nataženýma před sebe si pořádně protáhněte záda. V podvečer se vám tento ranní prostocvik bude náramně hodit...
Velkým problémem většiny dospělých je totiž jejich stále menší a menší odvaha si představovat. Zatím to zdánlivě s ranním klesnutím na kolena nesouvisí, ale vyčkejte...
Dospělí přestávají snít.
Auto je auto, a ne pojízdné akvárium pro lidi. Stůl je stůl, a ne hřbet zvířete, na kterém se dá přejet z kuchyně do ložnice. Tma je tma, a není zhasnutým dnem. Čokoláda je čokoládou, a ne vstupenkou do ráje. Rybník je rybníkem, a nemá šanci stát se mořem. Jesle jsou skladištěm dětí, a ne chlívem s postýlkou. Ježíšek není představou, ale frontou v kvelbech...
A tohle všechno a hodně dalšího proto, že se kluci a holky v jeden den prostě přestali nechávat zavírat a dospěli...
Začněte znovu.
Nechte se v neděli v podvečer zavřít! Zavřít do místnosti, která sousedí s tou, ve které se zase po roce vyprsí smrček, borovička nebo jedle.
Zůstaňte v takové místnosti úplně sami ve chvíli, kdy oknem, komínem, nebo i dveřma do té vedlejší vleze Ježíšek a z proutěného koše uloží právě pod váš stromeček vánoční dárky.
Cítíte to napětí? Honí se vám hlavou, jak ten dědoušek vlastně vypadá? Přemýšlíte o tom, co má na sobě a jakým způsobem se vlastně dostane až k vám domu?
Všimněte si toho, jak najednou vaše uši slyší víc a spoléhají na vrzavé parkety v obejváku, které prozradí kroky toho, kdo ten večer obdarovává. Potí se vám ruce? Čekáte na stále nepřicházející cinkot zvonku, který ohlásí, že nadílka je na místě? Chcete vědět a vidět z té zavřené místnosti víc?
Právě teď přišla vaše doba. Právě teď oceníte ranní prostocvik.
Potichoučku se přesuňte ke dveřím, opatrně se o ně opřete dlaněma a pomalounku, potichounku klesejte na kolena. Až bude jedno z vašich očí na úrovni klíčové dírky zatajte dech a čekejte...
Spoléhejte v nekonečné dětské naději na to, že ho konečně uvidíte. Nebo že uvidíte sami sebe v punčocháčích a flanelový košili. Sebe před dávnem. Sebe samého daleko od vás. Možná uvidíte mámu s tátou v době, kdy vám sem tam naplácali na zadek, nebo vrazili milou facku. Možná uvidíte i babičku, která do poslední minuty před štědrovečerní večeří štrykovala šálu a pak ji zabalila do loňského vánočního papíru, který si uschovala pečlivě přeložený ve skříňce se spodním prádlem. Možná zahlédnete ocas psa, který s vámi už dávno není. Možná ucítíte voňavý dým dědovy fajfky, která vyhasla už dávno tomu. Možná zaslechnete vánoční koledu zpívanou vaší dětskou fistulí...
Tohle všechno slibuje malá klíčová dírka, u které budete zase po letech klečet, protože budete zvědaví.
Nepropásněte to. Nepropásněte zvědavost, chuť objevovat a překonejte sami sebe v ten jediný večer v roce, kdy nemusíte bejt dospělej a můžete čekat nečekané.
Klekněte si ke klíčové dírce a nechte jejím kouzlem provonět vaše srdce a vaši duši.
... a i když zase třeba nic neuvidíte, bude vám fajn! Klekněte si k dírce!
Přeju všem radostné Vánoce. Buďte alespoň pro jednoho člověka tím, který má rád dost. Který přináší radost. Který je dárkem i bez balicího papíru. Který je z jiné místnosti vyhlížen klíčovou dírkou...
