V době, kdy mládí je už dávno za obzorem a do nebe blíž, než si myslíme, začínají být lidé romantičtí a třeba touží ještě jednu rozjímat pod okny svého rodného domu. Ne tak moje matka!
"Sem se rozhodla pro kufr.", oznámila letmo mezi všema těma řečma, co jsme vedli v neděli, která už byla na plný pecky letní.
"Někam jedeš?", nenapadlo mě nic jiného, když do hry vpadlo slovo kufr.
"Kam bych jela, když je tak hezky? Do vody kufr. Ten skákací mám na mysli.", upřesnila konsekvence se slovem "kufr" Zorina.
"Jo táááááááák.", konečně jsem pochopil. "A jak jsi na to přišla?"
"No... dokud mi to ještě trošku běhá, hochu. Kufr bez rozběhu je jen igelitka. Co já vim, jak to bude příští léto. Takže letos poslední kufr mýho života."
Nostalgie a lehkej smutek vpluly mezi slova o nedělním štrúdlu a smejčení kvartýru.
"Třeba nebude poslední.", chlácholil jsem Zorinu.
"Když nebude, tak jen dobře. Ale co kdyby... Já sem už vycvičená, chlapečku. A navíc jsem zjistila, že mi to chybí.", pokračovala máma ve výčtu toho, proč letos musí do rybníka skočit kufr.
"Co ti chybí?", nebylo mi jasné.
Chvíli bylo ticho a pak mi Zorina dala pěkně na vysvětlenou.
"Ten let vzduchem mi chybí a to plácnutí hladiny přes prdel. To si nemysli. Zatím to ještě nevíš, ale jak tě začnou bolet zuby a hůř se ti vstává a když dlouho přemejšlíš, co chceš vlastně dělat, jsou to všechno znamení, že bys měl udělat seznam zásadních věcí, který chceš ještě stihnout."
"A mezi nima máš skok po prdeli do rybníka?", překvapilo mě. "To se teda máš, Zorino, náramně."
"Hele", začala zlehounka, "vono jde vlastně hlavně vo ten proces."
"Jakej proces?"
"No ta příprava, když stojíš na hrázi, pravou nohu dáš za sebe jako při startu nějakýho závodu, pak se odrazíš a už to jede."
"Nezapomeň na nos!", připomenul jsem mámě uchycení špičky nosu palcem a ukazováčkem, aby se po dopadu do rybníka nedostala voda do nosu. Máma tak skákala do vody pokaždý.
"No právě. Už jsi tak někdy běžel?"
"Jak?"
"No s ucpanym nosem. To je ti, hochu, skoro královská disciplína.", vysvětlila Zorina.
"Neběžel. Umim do vody skočit bez držení a navíc je to hodně nepraktický takhle běžet.", vysvětlil jsem.
"O důvod víc skočit už letos. Bůh ví, jestli budu ještě příští červen schopná týhle koordinace těla.
"OK. Tak se zacpaným nosem. Pokračuj."
Zorina se lehounce nadejchla a pokračovala.
"Víš, to je moc pěkný, takhle skočit. Protože skočíš na chvíli do dětství. A tak je z báby zase malá holka, která vyletí do vzduchu a vítr jí češe vlasy a hladina se blíží a pak skrčíš ty stehniska, aby do vody padla nejdřív prdel."
"To si pamatuju!", skoro jsem zakřičel.
"A pak žuch a hladina tě plácne přes půlky a kolem se vytvořej vlny jako v moři nebo jako když na rovnou hladinu hodíš z vejšky nějakej velkej šutrák. A tělo zajede pod hladinu a já mám zavřený voči, protože se bojim, že při tom skoku třeba zabiju nějakou rybu, co zrovna bude, chudinka, blízko mě. Tak bych ji neviděla.", doplnila poznatek ze skoku kufrem moje máma.
"A dál?", poptával jsem.
"Dál už nic. To je celý. Pak je třeba se už jen vynořit, nadejchnout, otevřít oči, doplavat na hráz a žít dál."
"A skočíš nahá?", podsunul jsem matce další možnost návratu do dětství.
"Nahá?", zadumala na chvíli máma. "To už ne. Kdybych to dala šejdrem, mohly by to odnýst prsa."
---
V době, kdy mládí je už dávno za obzorem a do nebe blíž, než si myslíme, začínají být lidé romantičtí a třeba touží ještě jednu rozjímat pod okny svého rodného domu. Na tak Zorina. Ta si skočí kufr...
