Kde hledat útěchu?

Útěchu některým mužům nepřinese fotka holého zadku Darinky nebo Simči. Útěchu mohou poskytnout i po krk nabalené kazatelky svědků Jehovových.

V podvečer jsem se ocitl v pražském Babylonu. Na plácku před obchodním centrem na Smíchově se v jednu chvíli kromě běžných uličních pobíhačů objevili i Indiáni z Jižní Ameriky, chlápek v oranžovém hábitu s bindí na čela a dvě sestry svědků Jehovových.

Indiáni, kteří měli na hlavě čelenky padající až k jejich lýtkům, vyhrávali na kytary a Panovy flétny. Chlápek s bindí nabízel kolemjdoucím knihy a sestry Jehovovy tradičně postávaly u stojánku s časopisama a něco si špitaly.

Postával jsem v tom mumraji a bylo mi fajn. Čekal jsem na tramvaj.

Kazatelky svědků Jehovy vypadaly jako bedle jedlé.

Takový tyčky vysoký, hubený, kterým se mezi echt nerajcovnimi kotníčkovými botkami sem tam objevilo kousek lýtka nekrytého předlouhou nudnou sukní.

Na dlouhou nudnou sukni navazovala v jednom případě bleděmodrá silonová bunda, v druhém kabát, kterej se konečně dostal ze skříně mezi lidi a to přímo mezi Indiány, Indy, Vietnamce, Čechy a tak dále. 

Hlavy obou kazatelek pokrývaly hučky.

Těla sester tvarem a balením připomínala to, co jsem zmínil v úvodu - nožky bedel jedlých, s hlavičkama u sebe a s lehounkým šuměním mezi ušima a pusama.

---

"Ahoj, holky.", zaznělo najednou v tom Babylonu.

Bezdomovec jako Ladou vymalovanej. 

Jeho chodidla hekaly v ošmajdanejch kroksech. Paty chodidel vystrakovaly na všechny lidi nestydatě svoje prdelky, které se draly z děr v ponožkách.

Střih kdysi elegantních šedivých kalhot jako by nůžkama tvořil sám Galliano.

Vánoční svetr se sobem kryl statečně svým dolním okrajem všechny skvrny života na kalhotách svého pána. 

Sob měl jen jedno očíčko. Asi proto, že navždy to druhé přivřel nad krkolomností žití toho, kdo se schoulil pod jeho paroží.

Ruce tomuto chlápkovi nekryly kožené rukavice s ustřiženými prsty. Asi proto, že o Kárlovi nikdy v životě neslyšel. Nebo proto, že měl ruce pokryté vším tím zatrolenym živobitím a neměl důvod to skrývat. 

Rozepnutá bunda (ušmudlaná jako ubrus po prvním samosnědění krupicové kaše) měla boční kapsy dostatečně velké k vložení lahve rumu, jejíž závit svítil jako zlatá hvězdička štěstí padající tulákovi do jeho hluboké kapsy.

Pod krkem, zpod svetru se sobem, vykukoval na svět jeden konec límečku kostkované košile. Druhý konec límečku buď schovaný za okrajem svetru spal, nebo se styděl vyjít ven.

Tvář tuláka neměla barvou daleko od barvy jeho dlaní. Jen byla na rozdíl od nich zarostlá černými, kroutícími se chlupy.

Ve stejné intenzitě jako chlupy na tváři se chovaly i černé, umaštěné vlasy na tulákově hlavě.

Tak tenhle tvor boží se postavil před dvě bedle jedlé a zvolal.

"Ahoj, holky!"

Bedly přítomnost tuláka prokazatelně překvapila.

"Co to tady prodáváte? Nějakej Novej prostor, jo?", hlaholil tulák do rytmu Panovy flétny indiánských muzikantů kousek od nás.

"Dobrý večer.", osmělila se Bedla Jedna. "Nabízíme všem útěchu." pronesla s božskou melodií v hlase slogan, který se tetelil na vrcholu stojanu s rozmístěnými časopisy.

"Že vy jste Helena Vondráčková?", vypálil nečekaně dotaz tulák a velmi se v opilosti snažil vzpřímenou rukou ukázat na jednu z Bedel. Bylo jedno na jakou. Ani jedna jako Helena Vondráčková fakt nevypadala.

Bedla Dva se nadechla.

"Pomůžeme Vám najít cestu k Bohu.", pronesla opět tak, že jsem se až musel podívat do nebe nad sebou, jestli v něm náhodou neprolítaj nad našima hlavama buclatí zlatí andělíčci od Botticelliho.

"Jo k Bohu, jo?", zapředl do debaty tulák. "A co mi jako nabízíte?", šel rovnou k věci.

Bedla Jedna postoupila ke stojánku a vybrala z široké nabídky dva tituly. Jejich názvy jsem nedohlédl.

"Toto je slovo Boží.", pronesla k tulákovi a oba sešity mu podala.

"Nemám brejle.", zazněla krutá odpověď.

Bedly obočí zvedly.

"Ale je to pěkný, holky. Takový tlustý. Nemůžu dostat ještě ňáky?", pokračoval tulák v debatě s Bedlama a žádal o další vydání slov Božích, přestože neměl brejle.

---

Ujela mi tramaj. Ať si jede....

---

"Ano.", probrala se po chvilce Bedla Jedna a ze stojánku s nápisem "Kde hledat útěchu?", sebrala dalších několik titulů a s velejemností ve tváři je předala tulákovi.

Ten zkušeně milodary dodané do jeho dlaní potěžkal a jednotlivé listy prošmejdil umouněnýma prstama.

"Jo, jo...pěkně tlustý. To mě nebude zábst prdel, holky. To bude útěcha. Děkuju a já zas jdu, jo?", lascivně mrknul na obě Bedly, sešity sroloval do trubičky, která by i mohla být andělskou troubou, protože foukáním do ní by na svět přilétla všechna ta slova Boží v sešitech vytištěná.

Jenže tulák do roury nezafoukal, ale fouknul jí do kapsy hned vedle roury s rumem. 

Jak si budou vyhovovat slova Boží a rum ví jen Bůh.

Další tramvaj mi už neujela.