V době, kdy jsem byl malej kluk, k nám pošta nechodila díky ADSL, ale díky tlusté paní v modré uniformě. A chodila do kaslíku - ne do boxu!
Ke kaslíkům vedlo v našem činžáku jedenáct schodů.
Jedenáct schodů plných napětí a očekávání. Tělo bylo často při výstupu po schodech zatížené nejen zvědavostí, ale i plnou školní brašnou nebo síťovkami s mlíkem a chlebem Šumava...
Náš poštovní kaslík trůnil na zdi v chodbě činžáku až v horní řadě.
Kaslíky tenkrát nenesly žádné informace o tom, že nechceme letáky, ani nebyly oblepeny samolepkami se smajlíky nebo Barbínou. Kaslíky v době mýho klukovství nesly jenom jména partají, ke kterým patřily. Výjimku tvořily chvíle, kdy kaslík spolknul telegram a tlustá paní poštačka nás o tom spravila informací ve formě malé nálepky, kterou prskla na dvířka kaslíku.
Zpočátku jsem musel hodně na špičky, abych skrz dírky ve spodní části kaslíkům zjistil, jestli se v něm skrývá bílá obálka, nebo barevná fotografie na pohlednici, která na své druhé straně nesla zprávu o výletu nebo dovolené. V pravidelných intervalech se z kaslíku snesla do otevřeného prostoru fotka s karafiátem a zlatě natisknutým rámečkem a udělala radost tomu, kdo slavil svátek, nebo narozeniny.
Dvířka od kaslíku neotvíraly žádný hesla a podobný nezapamatovatelný bejkoviny, ale malej klíček, kterej vypadal skoro jako ten klíček, který otvíral miniaturní zámeček od pokladničky vyvedené z plastu a předstírající, že jde o malý pařez. Do něj jsem vhazoval každou drobnou minci, kterou jsem dostal. Po každém novém vhození mamonu jsem klíček schovaný v šuplíku psacího stolu rychle vsunul do zámečku, otevřel dvířka pařezu a přepočítal majetek.
Kaslíkovej pidi klíček vlastnili jen dospělí a máma ho vždycky chvilinku hledala mezi ostatníma velkejma klíčema na kroužku, když jsem před kaslíkama poskakoval a křičel "máme poštu, máme poštu".
A pak se dvířka od kaslíku otevřely. Některé obálky zůstaly stát vzorně opřené o zadní stranu kaslíku, jiné vypadly ven a snášely se jako list ze stromu k našim nohám. Někdy se mi jako cirkusovýmu artistovi podařilo zachytit psaní ještě v letu, jindy jsem musel na bobek a poštu zvednout ze země chodby.
"Kdopak nám píše?", zeptala se vždycky máma, když mi poštu vzala z rukou a študovala písmo na obálce, nebo podpis na pohlednici, zatímco já poskakoval po schodech kolem ní a chtěl jsem mít co nejrychleji zprávu v obálce nebo na zadní straně pohlednice ve svých dlaních.
Když jsem byl starší a pro zjištění doručení pošty jsem už nemusel na špičky, zrazovala mě délka mých prstů u ruky. Dost dlouhou dobu nebyly dlouhé natolik, aby po jejich zasunutí do kulatých otvorů v dolní části kaslíku došlo k vytlačení korespondence nahoru ke škvíře, odkud už bylo možný dopisy nebo pohlednice úplně normálně druhou rukou vytáhnout.
V této periodě mého života jsem měl u spodního pantu lítaček do chodby schovaný malý kousek drátku, kterým jsem po usilovné činnosti dokázal vystrkat psaní k horní škvíře a zjistit, komu je určené. Když jsem zjistil, že pošta není pro mě, hodil jsem ji zpátky do kaslíku a drátek uklidil na jeho místo, kde čekal na další příležitost.
Když jsem ale z kaslíku vytáh´ poštu pro mě, sednul jsem si na schody za lítačkama a slova na pohlednici jsem dokázal číst i několikrát za sebou. Teprve pak jsem sebral a vylez do třetího patra našeho činžáku.
A v době, kdy mi pod nosem začaly rašit jemné chloupky, který se později změnily v tvrdší vousy, mi začaly chodit dopisy od holek, kterým pod tričkama začaly rašit prsa. Už podle stylu nalepení poštovní známky bylo jednoduchý poznat, co bude obsahem slov v dopisech uvedených. Pokud byla poštovní známka obrácena hlavou dolů, bylo jasný, že se na mě řítí katastrofa ve formě odmítnutí pozvánky do kina nebo na procházku. Známka přilepená "hlavou dolu" říkala: jsi blbec. Vytoužená chvíle před čtením zamilovaných slovíček nastala tehdy, když byla známka nalepena "šejdrem", rozkývaná, prostě nakřivo. Umístění známky jasně deklamovalo, že jsem "taky milovanej". Obálku s takto nalepenou známkou jsem netrpělivě roztrhal ve sklepě činžáku a pod světlem četl mezi kójema s uhlim a uskladněnými marmeládami text dopisu několikrát dokola. Doma jsem pak obálku uschoval do stejného šuplíku, kde měl v době "malýho kluka" schovku klíček od pokladničky.
Po milostných dopisech od holek s rašícími prsy spolknul náš kaslík dopis od střední školy o tom, že jsem byl přijatý, nebo přišla pohlednice od prababičky z Vlašimi. Extra vítané byly v té době pohledy z dovolené v Keni nebo Španělsku. Ty k nám domů zaletěly díky strejdovi, kterej žil v západním Německu. A pak už jen přišel dopis o tom, že mě na vejšku nevzali, po kterym následoval dopis o tom, že na vojnu mě vezmou i bez přijímaček.
---
Na tehdejší život s poštovním kaslíkem jsem si vzpomněl minulý týden, kdy jsem ve schránce, od které mám klíč, zahlédl skrz dírky barvy fotografie na pohlednici z Oděssy.
Nemusel jsem si stoupat na špičky a moh´ jsem jednoduše sáhnout po svazku klíčů a podobně malým klíčkem kaslik otevřít. Strčil jsem ale prst do dírky, zatlačil pohled na zadní stranu kaslíku a pomalu ho po ní sunul nahoru ke škvíře. Když se horní roh pohlednice ve škvíře objevil, vytáhnul jsem ji druhou rukou ze spárů kaslíku. A znovu, po letech plně vědomě, jsem u kaslíku zůstal stát a text na zadní straně pohledu jsem si přečetl několikrát za sebou a teprve pak jsem se vydal ke dveřím do bytu.
Už jsem nemusel do třetího patra a míjet tak dveře všech našich tehdejších partají. Už jsem byl velkej, ale díky prstům zastrčeným do kaslíku proto, abych z něj vytáh pohlednici pro mě, jsem se zase na pár vteřin stal malym klukem...
