Karl Lagerfeld je na pravdě Boží

Všichni jsme smrtelní Paní Zubatá neobejde nikoho. Je jen na ní, kdy se kolem našich těl a dnů začne šmrdolit. Moc toho o ní nevíme. Nevíme ani to, jestli se na nás v posledních vteřinách života tady třeba zlehka neusměje.

Ulice Na Hrádku, hned za rohem pražské Botanické zahrady Na Slupi, není „bůh ví jaká fashion street“.

Je to spíš kraťounká ulička vysázená vrklavými dlažebními kostkami, trochu páchne po moči psů a lidí a končí zdánlivě ve zdi.

V přízemí domů v ulici nenajdete žádnou kavárnu, ani trendy bistro, natož butiky světových módních značek.

Nejedná se tedy o žádnou „avenue“ nebo „rue“, na které by bylo hodno vykřičet, nebo dát decentně vědět okolí, že svět opustila jedna z legend, módních ikon a (podle mě) tak trochu divná bytost.

V domech tady bydlí lidé a to je všechno.

Konec konců, k tomu ulice slouží hlavně – aby v nich stály domy, kde žijí lidé.

Starší muž ve dvojici mužů stojících v ulici na chodníku stál zády opřený o špinavě bílou omítku jednoho z domů. Hlavu měl mírně zakloněnou a plakal. Tak chlapsky. S trochou studu, nad kterým ale na plné čáře vítězil nepotlačovaný smutek. Smutek uhnízděný v těle od nehtů u nohou po konečky jeho šedivých vlasů, které si parkrát pomalu projel prstama pravé dlaně.

„Tak Karl Lagerfeld umřel...“, řekl v chraplavém výdechu bez patosu, ale s opravdovou bolestí v hlase.

„Jo, umřel.“, potvrdil větu šedivého muže ten mladší ve dvojici a jen tak tam stál a koukal na muže opřeného o špinavě bílou omítku domu.

„Už byl starej a tušili jsme to. Ale i tak mě to moc bolí.“, řekl starší muž pravdu potvrzenou tím, že se mu z očí opět vylily slzy, které na tváři zastavily dlaně mladšího chlapa z této pánské dvojice.

Starší muž pomalým pohybem odpoutal záda od zdi domu, nechal se kolem krku obejmout předloktím svého přítele a pomalu odcházeli k hlavní ulici, do které ulice Na Hrádku ústí.

Každému, co mu patří – napadlo mě. Skon módní ikony budou oplakávat chlapi jako tihle dva a bramborou medaili českých hokejistů oplakali o víkendu chlapi u piva v hospodě „U Památníku“.

„Tak Lagerfeld to už má taky za sebou.“ řekl jsem si jen tak pro sebe, když ti dva zmizeli za rohem. Vhodil jsem vajgla do kanálu v ulici a vlezl se Stellou do čekárny u veterináře. Stella potřebovala zkrátit drápy a já už si na tento zákrok s rostoucím věkem, uvadajícím zrakem a klesající odvahou sám netroufám.

Stelle pan doktor jemně ostrouhal pařátky a promačkal jí tělo, aby mi řekl, že je v krásné kondici.

Smrt a krásná tělesná kondici v rozpětí několika minut – napadlo mě.

Pak ještě Stella dostala kus piškotu a já jsem za její pedi a manikůru platil u blonďaté sestřičky sto korun.

Když mi vracela na pětistovku, koukla se na pana doktora a řekla: „Teda, dělám tuhle práci už hodně let, ale aby se korela jmenovala Karl Lagerfeld...“

„TEN Kchárl“ tedy na pravdě Boží není! Umřel ale papoušek, který v lecčem módního guru spolehlivě trumfnul.