Kana na džanav, či te dživel, či te merel, gilavav!

"Já sem černej, ty si bílej, tak pojď tancovat.", takhle nějak znělo pozvání k tanci, jaký jsem do tý doby ještě nedostal.

Těšil jsem se na holubki, mačanku nebo pišot, ale přijeli jsme na ten mejdan až k večeru, všechno bylo sněděný a tak nezbylo než zpívat, pít a tancovat. Tak, jak to Cikání uměj a maj stejně nejradši.

V rodišti Tondy Zápotockýho, v Zákolanech kousek od nás, slavili v pátek Romové svůj mezinárodní den. 

A mejdan to teda byl jekhbareder - největší!

V Piánce, továrně na piána přebudované na komunitní centrum, jsme byli - my bílí - v menšině. Mezi nohama se mi motali kaloro čhavoro (černoučcí chlapečci) a šukar čhaje (hezký romský holky) se v rytmu akordeonu, kterej ve svejch tlapách držel Mário Biháry, kroutily jako nějaký indický tanečnice.

Černí tanečníci a tanečnice měli v umu tance jasně navrch. My bílí jsme se stali více měně poskakujícíma statistama předstírajícíma rómský tance. O co víc nám to nešlo s o to s větší radostí jsme se točili kolem vlastní osy. Skoro do ztráty dechu a následné ztráty vědomí.

"Pane, takhle.", pozvedla jedna z těch holek rozdováděnejch obě ruce, luskla prsty a boky poslala jednou do prava a jednou do leva.

Snad to byly ty piva, nebo ten tuzemák ve mně, který ze mě i přes moje snahy neudělaly tanečníka, ale spíš takový přiskakovače nešikovnýho, kterej kolem indický tanečnice v Zákolanech povlával a chvílema mohl budit pocit, že právě přežívá jeden ze svých epileptických záchvatů.

Hop. Hop. Hop!, vyletěly i moje ruce nad hlavu a sál se začal kolíbat a točit kolem mě samotného a já se dostal do rauše, ze kterého nebylo úniku do doby, než ze sebe tahací harmonika vypustila poslední tón. Věřte, nebo ne - chvílema mi šlo o život.

Vlastní dech mi odletěl někam do prostoru tovární haly, která se proměnila v taneční sál. Plíce začaly stávkovat a nohy už fungovaly jen na základě nějakého pudu sebezáchovy. Při otáčení se kolem mě míhaly černé a bílé obličeje a zdálo se mi, že tancuju na šachovnicovém poli. Hop. Hop. Hop!

Protančili jsme celej dlouhej divokej jarní večer a noc černou jako pendrek. Tančili jsme jako o životy. Nejen své, ale všech kolem. Lítali jsme. Nadnášeli se. Pluli v prostoru a pískali. 

A když už jsem měl za to, že mě odsud odvezou rovnou na krchov, objevil se u mě černej dad (táta) a zeptal se mě: Khatar sal? (Odkud jsi?). A protože jsem v rómštině úplnej nemotora, muselo mi být přeloženo.

"Já sem černej, ty si bílej, tak pojď tancovat.", vyzval mě a výzvám se nemá odolávat.

A tak jsem se zase roztočil jako čamrda a rychlost otáčení rozmazávala barvy všeho kolem, až jsem si připadal jako v sále impresionismu muzea Orsay.

Barevnej černobílej svět.

Melodie písniček, který znáš a i když nerozumíš slovům, tak nějak cejtíš, o čem to všechno je.

O lásce.

O svobodě.

O chutích.

O smutku i radosti.

O životě i smrti.

Kana na džanav, či te dživel, či te merel, gilavav! (Když nevím, jestli mám žít, nebo umřít, začnu zpívat.)