Někdy musej děti dělat doslova psí kusy, aby se u nich po roce zase zastavil Ježíšek a doručil nadílku, o které snily...
Podle postavy mu ještě nebylo pět let.
Stáli s mámou, se mnou a s dalšíma lidma na stanici a čekali na tramvaj.
Kluk se nudil.
Maminka byla lehce nervózni.
Třeba neměla práci. Nebo neměla tatínka. Nebo měla nemoc. Nebo nebylo ještě napečeno. Nebo nemohla sehnat konkrétní dárek a její matka jí telefonicky připomněla, jak je neschopná, že ještě nemá ani umytý okna, když jsou ty Vánoce.
V ruce držela narvanou igelitku, ze který trčla roura vánočního balícího papíru v pevném objetí s totálně zmrzlým pórkem.
Kluk monotematicky kopal špičkou boty do tyče, která na sobě drží označení stanice tramvaje.
"Nekopej do toho, Péťo", řekla automaticky, bez jediného pohledu na místo kopání, maminka.
Žádná reakce. Kopání pokračovalo a dunivý zvuk budil pozornost u ostatních čekajících.
"Bude padat sníh, mami?", zeptal se Péťa, aniž by nakopávání kandelábru ustávalo.
"Já nevím. A nekopej do tý tyče. Za chvíli nám to pojede. Co bys chtěl k večeři?", snažila se máma zrušit kopání do tyče změnou tématu.
"Hranolky a bramborák", odpověděl Péťa a špička nohy ho už nutně musela od kopání do tyče bolet jako čert.
"Tak buď hranolky, nebo bramborák. Vyber si.", rozvíjela matka dialog, přešla k chlapci a odtáhla ho od tyče.
Dunění ustalo.
Tramvaj nejela.
Péťa začal plivat.
"Péťo, neplivej na zem.", změnila matka slovník.
Péťa odplivnul a flusanec roztíral špičkou boty o asfalt pod jeho nohama.
Matka mlčela, protože se asi opravdu přenesla do myšlenek na dárky, plechy s cukrovím, brambory a majonézu na salát a vygruntovanej kvartýr.
Péťa pořád plival.
V jedné sekundě však matčina ruka vylítla směrem ke klukovi. Stáhla ho rychlým úchytem za jeho rameno ke svým stehnům a už zbavena studu začala mezi námi všemi na tom ostrůvku křičet.
"Proč pliveš? Proč?!", třepala tím klukem tak silně, až mu začaly samovolně z nosu vyjíždět nudle.
"Řikám ti nekopej - kopeš. Řikám ti neplivej - pliveš! Proč to všechno děláš? PROČ???", vyjela už máma z afektu a upřeně se dívala na svýho kopáče a flusálka.
"Nejdřív jsem mu dával znamení a pak jsem naplival na zem, aby sáně klouzaly, když nebude ten sníh....", odpověděl jasně.
Při cestě tramvají jsem nenápadně několikrát nakopnul špičkou boty tyč, který jsem se držel. A když jsem v Nuslích vystoupil, tak jsem si, Péťo, uplivnul...
