Kachna hodobóžová

"Biskupa, že jo?", zeptala se máma, nečekala na odpověď a hýždě kachny přistála na mym talíři spolu s knedlíčkem a zelim kyselim jako některy dny v našich životech. 

I když je moje matka v očích mnoha lidí opravdovým úkazem, některé tradice ctí přímo vášnivě.

Kachnu  určenou k slíznutí a vychutnání na Boží hod vybírá s předstihem. 

"Tuhle chudinku jsem koupila už v září - byla v akci a tak jsem jí udělala pokojíček v mrazáku a kolem ní dala hrášek, aby se cejtila dobře.", řekla ve chvíli, kdy naporcovanou kačenku rozdělovala v kuchyni na talíře svátečních strávníků.

"Není to zrovna obr", pokračovala po chvíli při skládání knedlíků a zelí k porcím masa, "ale stejně jsme všichni přežraný. Tak nám jen polechtá náladu, viď", plácla lžící, kterou nabírala šťávu, stehno kačeny a laškovně na něj mrkla.

Stella, totálně omámená vůní pečenýho ptáka, jí seděla u nohou, z huby jí tekly sliny a ušima stříhala jako cvičený cirkusový oslík.

Seděli jsme kolem stolu, nůž a vidličku v rukou, pivní pěna ve sklenicích potichu praskala a mizela a Štědrej den byl zase historií...

"Je úplně jedno, že je to chcípák, Zorino, už to nandej!", vyjelo ze mě a vidličkou jsem zacinkal na sklenici přede mnou.

Máma se na mě otočila, přestala nandavat na talíře!!!! a řekla: "Zazpívej mi - pak dostaneš." a usmála se tak, že bych jí zlíbal všude možně a ještě trochu polechtal.

"Fakt to chceš?", zeptal jsem se pro jistotu.

"Jo. Chci. Když člověk něco chce, musí pro to něco udělat. Mohla jsem ti říct, abys mi vyžehlil ten koš prádla, do kterýho se mi nechce, ale nejsem svině - stačí, když mi zazpíváš."

Jedině ten, kdo mě kdy slyšel zpívat, si uvědomí, co všechno po mě máma v tu vteřinu chtěla.

"Můžu u toho sedět?", zeptal jsem se plaše.

"Klidně u toho seď, ale už kurnik něco zazpívej, nebo nám nedá najíst.", poznamenal netrpělivě mámy manžel. 

"A co chceš zazpívat?", protahoval jsem okamžik přistání talíře s boží kachnou na svátečním stole.

"To je jedno, ale ať je to česky.", definovala máma přesněji své přání.

Začal jsem. Lidi kolem stolu měli hlad - no spíš chutě - a tak jsem začal...

"Vzpomínám si na ty šťastné chvíle u nás v údolí", protáh jsem slovo údolí do melodie, ve který Rudolf Cortés tuhle písničku nikdy nedával a pokračoval jsem: "vzpomínám očí modrých nad šalvěj. Každá vzpomínka, jak rána v srdci zabolí - měl jsem rád dívku Nelly Grey."

Kolem bylo ticho jako o rybovce v kostele.

Máma stála s naběračkou u kuchyňský linky a měla mokrý voči. Jirka a Josef seděli vedle mě u stolu a měli suchý huby. A já se nestyděl a nevím jak, ale na jazyk se mi dostaly slova písničky, kterou měla máma ráda jako mladá holka a ze který si pamatuju právě jen to čtyřverší.

"A to je celý, doufám", podotkl Jirka, ohlídnul se na mámu a jasně svým pohledem naznačil, že úkol byl splněn a kachna na talířích by měla namířit k nám na stůl.

Já jsem v tu chvíli neregistroval vůbec nic. Jen ty mokrý máminy oči, její postoj s naběračkou v ruce a náladu, která by v každý rodině měla fungovat nejen o Vánocích.

Máma ze zbylých porcí v pekáči urvala kus masa a hodila ho Stelle: "Tady máš, ty černá mrcho, ať taky víš, že jsou Vánoce.", řekla ve chvíli, kdy kus masa zmizel ve Stellině hubě.

A pak už vzala do rukou vyvoněný talíře a začala nám je pokládat před naše natěšený pusy.

"Zpívat jsem tě sice nenaučila", řekla s plnou pusou, protože s kachničkou a zelím v puse se SMÍ mluvit!, "ale naučila jsem tě mluvit a tak jsi mi moh aspoň zarecitovat.", polkla a na vidličku napíchla další kus masa a nožem k němu přihrnula její domácí zelí.

Zpívat některý z nás mámy nenaučily, ale naučily nás mluvit. Právě mámy nás naučily mluvit, abysme jim u stolu zazpívali, zarecitovali a celej rok jim říkali, že je máme rádi.

Mluvte s lidma celej přístí rok. A ti, co to dokážou: zazpívejte jim občas.

Přeju krásnej další rok našich životů. Zpěvákům i recitátorům.