Jsem marnivej

Jsem marnivej. Málo platný - jsem. Když vám ale ego čechrá město, kde v průchodu visí vycpanej krokodýl, kterýmu tady říkaj drak - proč si taky v životě sem tam nezafabulovat...?

V Praze jsem do vlaku skočil v poslední minutu před odjezdem, pak zazněla píšťala a vlak se NEROZJEL.

Není divu - seděl jsem v něm já. Upocenej po běhu mezi nástupišti, s plnou hlavu toho, co mě čeká a před sebou přes dvě hodiny jízdy do města, kde pár uší chtělo slyšet moje psaní.

Takže lokomotiva: dostalo se nám ohlášení, že nejede - což jsme poznali i podle toho, že se sloupy podpírající konstrukci střechy hlavního nádraží ani nehly. Lokomotivu vyměnili za pár minut a vlak se rozjel.

Trochu mě taky překvapilo, že se okénka ve vagónu nedají otevřít stáhnutím dolů, jak jsem byl celý život zvyklý. Časy se mění...

Vedle na sedačce si paní bez ostychu sundala pantofle a chodidla zbrázděná odžitými lety hodila na sedačku před sebe. Nehty na jejích nohou vypadaly jako pomazané olomouckými tvarůžky. Naštěstí tak nevoněly. Trošku dál seděla paní, která mluvila do mobilu tak nahlas, že ho vlastně nepotřebovala. "Vladěnko", křičela na celý vagón, "tak já už jedu. V půl třetí jsem tam." Jela tedy, stejně jako já, do Brna.

Pot ze mě pořád ještě stékal, když mi na můj dotaz na wi-fi připojení pan průvodčí odpověděl, že se omlouvá, ale že zrovna v tomto vagónu nefunguje. Mávnul jsem nad tím rukou, protože důležitější byla schopná lokomotiva než neschopná wi-fi. (O wi-fi si moje máma dlouho myslela, že je to jméno psa. Jen jí bylo divný, že má v poslední době stejný jméno tolik čoklů...)

Až do Pardubic bylo klidno. Venku lilo a ve vagónu bylo vlhko jako v Thajsku.

V Pardubicích přistoupila rodina, která se zřejmě rozhodla pozvednou stav české porodnosti. Tolik dětí najednou jsem v jednom vagónu ještě nezažil. Vypadalo to, že velká skupina odjíždí do Artěku. A děti řvaly, výskaly a potily se jako dveře od chlíva a jako já.

Průvodčí nám oznámil, že se dráhy omlouvají, ale že ausgerechnet v našem vagónu chcípla klimatizace. Když jsem zavřel oči, měl jsem pocit, že jsem na trati do Bhópálu a vezu s sebou všechny indický sirotky.

Tohle všechno se vám může přihodit, když si NÁHODOU sednete do spoje na Brno, ve kterém jedu já...

A pak už bylo Brno. A nuda v něm rozhodně nebyla. Chvílema jsem měl dokonce pocit, že jsem se nějakým časoprostorem dostal do malého města někde v zahraničí. Město dejchá, odfukuje, směje se i šklebí. Město vám lehne k nohám a sem tam donutí padnout na kolena. Brno má náladu, lidi v něm jsou proti pražskejm lehce pomalejší a tramvaje tu jezděj jen tak holaj solaj přímo mezi lidma. Jedou pomalu, aby nedocházelo k masakru a tramvajáci na Brňany nervózně necinkaj.

S městem jsem se pomazlil, dal si galerii umění umístěnou hned vedle galerie konzumu a pak si to štrádoval mírně do kopečka na Zelnej trh a z něj do uličky Mečová, kde nám paní kavárníkova poskytla prostor pro autorský čtení.  Že se kavárna, kam mě na čtení pozvali, jmenuje "Divná paní" mě vůbec nepřekvapilo. V nějakym "café" s autentickým názvem třeba "brand new", nebo "friends" se čeština nese vzduchem dost blbě.

Tak jdu tou úzkou vyšňořenou Mečovou a najednou cedule: "Dnes autorské čtení blogera iDnes Marka Valíčka." Nasliněným ukazováčkem jsem z příjmení odmáznul čárku nad "i". Jsem s krátkym a měkkym - přece!

A pak jsem si dal kafe a sledoval od stolku na ulici před kavárnou lidi, kteří se do kavárny scházeli, aby si jako Brňani poslechli "cajzla". Neznali mě po ksichtu a tak nevěděli...

A pak z Třebové dorazila Jitka Štanclová se synem a z Uh Hradiště David Vlk s manželkou. A když byla kavárna plná, postavil jsem se čelem sedícím lidem a pustil do nich moje slova.

Brno za okny končilo den, víno ze sklenic mizelo každým dalším douškem, kafe vonělo prostorem až hanba a za hodinu a půl bylo po všem: po čtení, po besedě a dokonce i po vyžádaném focení posluchačů se mnou. Ouplnej Kája Gott. Podpisy asi začnu rozdávat až příště...

A pak jsme s Hankou Valičkovou a jejím mužem zašli, před mým odjezdem do Prahy, na pivo. 

Bylo lahodný, ale ještě lahodnějsí byli ti dva. Nikdy jsme se neviděli, ale Hanka (ačkoli nejsme rodina!) se rozhodla mě do Brna pozvat a zorganizovala čtení právě u Divné paní.

Jedno, druhý pivo, první, druhý čurání a čas nám zavelel a my se museli přemístit ke Grandu, kde na mě čekal autobus, který mě zase vrátil zpátky do pražsky reality. Jízdenku do vyprodaného spoje mi na severu Itálie přes net koupila Marta Kučíková a poslala mailem, když jsem na facebooku zoufale křičel po nápovědě - "jak se dostanu večer z Brna do Prahy, když nic nejede a nechce se mi jet autem?"...

A na Florenci, kam jsem přijel v jednu v noci, drobně mžilo. Praha spala. Lehla si mokrá. Metro nejelo a noční tramvaje nějak neumim.

Vzal jsem to teda šourem - jak jsme říkali, když jsme byli děti.

Hlavu plnou zašmodrchání, v uších odrazy mých slov z očí posluchačů, ramena mokrý od deště a hubě mentolovej bonbon, kterej mi na čtení jako dárek přines Vlk. U Obecního domu jsem potkal kluka v dámskejch plážovejch šatech. Anglicky mi řek, že vypadám "great". 

Ego dostávalo nášup. Jsem marnivej. Jsem.

P.S. Hanko a Josefe, příště toho pivka míň - strop na záchodu v autobusu StudentAgency je dostatečně vysoký leda pro pana Krytináře (dej mu Panbu věčnou slávu), se skloněnou hlavou se fakt čurá dost blbě...