Jo jo, já sem tátu taky milovala

Dvě stanice tramvaje od Anděla přes řeku na Palackýho náměstí. A vejde se do nich velká část života lidí kolem nás.

Břicha tramvají se v posledních dnech změnily ve vyhřátá bříška pecí na pizzu. Jen to v nich po pizze nevoní.

Na Andělu sedám do desítky na single sedačku, proti mě dvojsezení a na něm dvě ženský. Jedna ve věku mojí mámy, druhá asi tak mladá(chacha) jako já. Bez jedinýho zaváhání matka s dcerou. Podoba i jejich vzájemná důvěrnost je prozradily.

Tramvaj stojí v zastávce a z ulice se do ní hrne teplo, jako by se nějakým kouzlem ocitla po kola ponořená v rozpáleném písku někde v poušti. Chybí už jen velbloud. Venku na refíži ženská v nikábu -  iluze je dokonalá.

Starší ženská příjemně vyladěná. Nemyslim hadrama, myslim v očích a úsměvu.

Moje vrstevnice špatná. 

"Jo jo, já sem tátu taky milovala", poví vesele maminka, otře si kapesníkem pot z čela a vnitřkem dlaně si přejede blond loknu na pravé straně hlavy. "Nemysli si..."

Nedělám, že neposlouchám. Horka nás všechny v posledních dnech tak otupují, že už ani nesledujeme, jestli nás někdo sleduje a jediný, o co nám jde, je přežít. Takže sedím proti oné dvojici, koukám přímo na ně, oni na mě a vlastně je nám jedno, co se děje.

"Už to tak neni?", zeptá se zdrchaná (nejen horkem) ženská vedle.

"Ale je, co taky jinýho. Jen je to jiná láska. Jako když po třetí a čtvrtý kousneš do housky se šunkou a sýrem.", dodala starší věcně, příliš se nevysilovala s mimickým doprovodem a kapesníček nasáklý jejím potem vrátila zpět do kabely, kterou měla položenou na stehnech.

"Mami...., srovnáváš lásku k tátovi s obloženou houskou?", podivila se ženská vedle a vlastními slovy potvrdila moji domněnku o jejich rodinném propletenci.

"A proč bych nemohla? Rozjede se ta tramvaj dneska vůbec ještě?", položila docela nahlas dvě dost zásadní otázky. 

Do otevřených dveří přistupovali další a další lidé a teplo uvolňující se z jejich těl gradovalo napětí uvnitř tramvaje.

"No...promiň, ale to jako žiješ celej život s obloženou houskou?", zklamaně s lehkou ironií vypouštěla z pusy slova dcera, která příměr o svém otci slyšela od jeho manželky a tedy od své  vlastní matky.

"Holčičko, smiř se s tim. Tak to prostě je. První kousnutí..." nad dveřma tramvaje zablikalo světlo, zevřely se dveře a my v ní jsme byli odsouzeni k několika minutám jízdy v pekle.

"....první kousnutí do takový housky je nejlepší. Máš hlad a pusa zatím jen tuší, jaká to bude dobrota. A pak kousneš po druhý a v puse pořád ještě krásno, ale ta chuť už je známá. A pak přijde třetí kousnutí a chuť se mění v potřebu. V potřebu naplnit břicho. A tak je to i v životě. A je to spravedlivý."

Příjížděli jsme na Lidickou, tramvaj vyklopila dveře, pár lidí vypadlo, několik se jich nechalo vcucnout dovnitř.

"Ale já nechci mít Dana za obloženou housku.", rebelsky, tak jak to dělají dcery i kolem padesátky, zareagovala ta mladší.

"A co když tě tak chce on? Na to se zeptej!", řekla klidně maminka a koukla se doleva z okna. Přejížděli jsme most a vznášeli se nad Vltavou. Tramvaj se proměnila v hydroplán.

"Já vlastně posledních pár let ani nevím, jestli mě vůbec chce. Jsme tak nějak vedle sebe a máme společný klíče.", zhodnotila manželství ve dvou větách dcera.

Tramvaj zastavila na konci mostu a čekala na zelenej terč, kterej jí od řeky pustí k soše na palačák.

"Tak to chce, holčičko, buď dobře obložit tu tvojí dnešní housku, nebo se podívat po novym rohlíku..."

Tramvaj sebou cukla a já u sochy na palačáku vystoupil. Do dvou stanic jeji cesty se vešla charakteristika manželství zkušený žensky i řešení manželství nespokojený padesátnice.