Ještě dvě koledy a zabiju sama sebe úderem hlavou o kasu

 A zase tu máme období, kdy se normální lidi mění v nervózní a vyplašené surikaty. Období, kdy surikaty ve výbězích obchodních center pobíhají z místa na místo s plnými igelitkami v tlapkách ... Vánoce škrábou jinovatku z oken.

Za kasou supermarketu seděla ta paní s vážností trůnění Kateřiny Veliké.

Dvě k sobě natisknutá stehna připomínala pneumatiky zadních kol traktoru, tvar břicha neměl daleko k tvaru těla opravdu pořádného krocana (možná pštrosa?) a mohutná ňadra lehce maskovaná tričkem v ostře žluté opravdu nevypadala jako dva motýlci, ale spíše jako pořádný lán zářící řepky.

Macaté ruce braly z pásu jedno po druhém přijíždějící zboží sem přeložené z mého košíku.

"Tak malej nákup?", začala se rozpovídávat její nenamalovaná pusa, "vy určitě žijete sám, že jo? To já poznám.", a píp píp, láhev s vymačkanými pomeranči a krabička Mozartových koulí prošly celnicí pokladny.

Hodil jsem na pás poctivej kus parmezánu.

"Sám nežiju, ale prdim na Vánoce, takže nemusím dělat žádný zásoby.", odpověděl jsem a k parmezánu přidal jedno balení chlazenýho candáta.

Kateřina Veliká se na židličce pod jejím majestátem zavrtěla a usmála se na mě.

"Tak to jste můj člověk.", píp - candát taky prošel. "To byste měl vidět ty tuny žrádla, co mi projde rukama. To neni možný sežrat.", pronesla carevna impozantně a nezbylo, než jí věřit. "Jen toho cukru co tahám na čtečku!"

"No jo, co naděláte. Lidi to maj rádi a hotovo.", položil jsem na pás krabičku s kuřecíma trupama pro Stellu.

"Si ze mě děláte srandu, že jo?", mrkla na mě z trůnu Kateřina Veliká, "jaký pak maj rádi? Se to takhle někdy blbě nastavilo a už to jede dvatisíce let. V prosinci se přežereme, hurá!", píp - trupy prošly.

"A vy máte kšefty. Kasa cink. Jednou za rok se to prostě musí vydržet.", dovolil jsem si lehce oponovat carevnině proslovu o přežrání v prosinci.

"Pane", nadechla se carevna na trůně tak, až se pole řepky rozvlnilo jako při červencovém poryvu teplého větru.

"Kdyby šlo jen vo to žrádlo.", vzdechla carevna mocně, až se jako motýlci na letní louce rozčepejřily všechny ty lístky s poznámkama ke kase přitisknuty malým magnetkem se smajlíkem.

Na pás jsem položil láhev Republiky. Lehce, skoro lascivně se zahoupala v bocích, když se černý pruh pod ní dal do pohybu.

"K tomu žrádlu ještě ty koledy!", zaúpěla carevna neskrývaně, čapla láhev Republiky do svých macatých dlaní a - píp, Republika prošla.

"Já už ty Ježíšky fakt nenávidím." mrkla na mě carevna.

"... a co "dudlajdá"?", dal jsem přihrávku na smeč.

"Hele, fakt, věřte mi, ještě párkrát dudlajdá a zabiju sama sebe úderem hlavy vo tuhle kasu. Takhle..."

... a hlava carevny sedící na trůnu sjela nečekaně prudkým pohybem ohnutého krku obličejem směrem do kasy a tam se v poslední vteřině zastavila a z obličeje carevny sjely brýle, které se od kasy odrazily, přeletěly pojížděcí pruh, prolétly okem drátů mého nákupního koše a tam přistály u špiček mých bot.

Jedno sklíčko v brýlích ale různým fázím letu neodolalo a vylouplo se z rámečku.

Posbíral jsem carevniny druhé oči opatrně ze země a podal je s malým pukrletem trůnící vladařce.

Carevna si prázdný rámeček brýli nestydatě posunula k ústům a vyplazenym jazykem rámeček důkladně obkroužila. 

"To se stává. Ta levá lemra z brejlí furt vypadává. Tak to máme za necelejch dvanáct stovek, pane.", vmáčkla při oznamování ceny nákupu sklíčko zpátky tam kam patří carevna za kasou.

"Chcete pytlík na ty syrečky?, aby vám cestou domu nezasmrádlo auto... Nate..." a jemný igeliťák se v její ruce stal hedvábným šátečkem na rozloučenou, který jsem opět s úslužným pukrletem od carevny převzal a do kterého jsem následně zabalil syrečky z Olomouce.

"A mějte se hezky.", dodala ještě na rozloučenou carevna a já se s malou papírovou taškou zařadil mezi pobíhající surikaty ve výběhu obchodního centra a začal mozek mučit přemýšlením, kam jsem zaparkoval auto.

---

Mějte se hezky!