Je to dobrý, když oklepáváš čůránky

Když si při "venčení" dětí stoupnete s malym klukem ke stromu a začnete společně čurat, zažijete chvíle, vám povim...

Nebylo zbytí. Záchod na dohled nebyl a jemu se chtělo a mně koneckonců taky. 

Navrhl jsem kmen opodál stojícího stromu, který se k vyčůrání na něj přímo nestydatě nabízel.

"... tak třeba támhle?", ukázal jsem kamarádovi na strom blízko nás. 

"Jo, ale rychle, nebo se opravdu počurám.", mačkal si pindíka pod teplákama a výraz v očích jasně signalizoval, že je na čase.

Už v červnově zelené trávě, cestou ke kmenu pustil z tepláků cvrčka ven a pelášil rovnou k přírodnímu pisoáru.

Byla v tom volnost a nutnost zároveň. Modlil jsem se, aby nezakop...

Doběhl a klukovským pramínkem začal hladit kůru kmenu stromu, který mu dal možnost pořádně si ulevit.

"Ty nechceš?", kouknul na mě otočenou hlavou.

Chtěl jsem a tak jsem našel pindíka i já.

"Za chvíli jsou prázdniny, viď?", začal jsem debilně konverzaci mezi čůrajícím osmiletým a čůrajícím 52 letým.

"Já nevim.", odpověděl a pořád upřeně sledoval z něj vycházející oblouk.

"Ty nevíš, že budou prázdniny?", odpověděl jsem a sledoval jsem také to, co ze mě vycházelo. Kluci to tak při čurání, bůhvíproč, dělaj.

"Já nevim, na co máme na bimbáskách takovou tu kůžičku na nich.", upřesnil.

"Aby nám nebyla zima?", zaplácnul jsem nečekanou otázku absolutně debilní odpovědí.

Mlčel a v hlavě mu zřejmě rotovalo: "je tak blbej?"

Pak se podíval na mě a pak na mýho pindíka.

"A ty i táta to máte větší. Tu kůžičku.", mluvil a jeho oblouk se nezmenšoval. 

Nenápadně jsem se podíval za jeho zádíčka, jestli neni napojenej na nějakou zahradní hadici. Nechtěl jsem se dál už slovně patlat v kůžičkách na bimbáscích. A navíc jsem už měl dočůráno a pindíka jsem rychle vrátil zpátky do trenek.

"Až vyrosteš, taky bude kůžička větší. Všechno budeš mít větší.", vypadlo automaticky z mojí pusy a v tu vteřinu mi došlo, že po "aby nám nebyla zima" jsem opět zabodoval...

Oblouk hošíka začal zmenšovat amplitudu. Chlapec se začal lehce houpat v kolenou a dočůrávání dostávalo jinou náladu. Nutnost už v něm nebyla primární. Začaly hry. To kluci při čůrání, bůhvíproč, taky dělaj.

"Tak šup šup", pozoroval jsem prcka s úsměvem ze zadu a byl jsem rád, že konverzace o kůžičkách začala zrácet dech, "dočůrat, natáhnout tepláky a mažem na kofolu."

Nechtěl jsem už vypadat jako idiot. Nechtělo se mi bejt za parkovýho úchyla čůrající vedle chlapečka se staženýma teplákama a slipama v nich zmuchlanýma jako z kapsy vypadlý kapesník. Nechtěl jsem komentovat důvody "kůžičky" a taky sem se už nechtěl dívat, jak mu to - na rozdíl ode mě - krásně čůrá. 

Stál zády ke mně a čelem ke kmenu. Obě dlaně nasměrovné do rozkroku a divně sebou škubal...

"Je to dobrý na držení, když oklepáváš čůránky!", řekl radostně.

Schoval jsem si obličej do obou dlaní a bylo mi fakt krásně!