Jaro nese vůně. Třeba výletních řízků...

Velká část doporučení různých foodblogerů, foodžurnalistů a dalších "tvůrců" našich současných stravovacích návyků jako by zapomínala na tradice.

Jaro u nás vždycky znamenalo množství různých výletů.

A na výlet bylo záhodno se dobře připravit.

Pionýrky promazat kůží ze špeku, nachystat dostatečné množství pilulek Kinedrylu, přežehlit manžestráky (kdo to kdy viděl, aby jel kluk na Blaník v kalhotách bez puků!) a ze skříně vytáhnout zelenou brašnu, původně určenou pro transport plynové masky. Žebradlo se jí u nás říkalo.

Máma se vyštafírovala, táta vklouznul do naleštěných černých polobotek (ano, i v nich se Blaník zdolával), babička nahodila šikézní kostýmek a přes ruku nezapomněla zavěsit černou kabelku (možná v ní měla ukryté mačky, kdyby byly třeba).

Puky na mých a bráchových kalhotách rozřezávaly při chůzi vzduch jako lasery.

V kapsách bundy si hověly zatím v celofánu uzamčené tatranky. Neustálými dotyky našich dlaní (abysme se přesvědčili, že tatranka v kapse pořád je) se čokoláda v oplatkách roztekla, pak zevnitř přischla na celofán a rozbalit takhle rozblemcanou tatranku byla fuška.

Táta nastartoval motor, zvedl páčku sytiče a šlápl na plyn stojící škodovky. 

Hluk motoru pohltil všechna naše slova, která jsme si jeden druhému u stojícího auta říkali.

Ocitl jsem se v takové chvíli mezi hluchoněmou rodinou a bavilo mě odhadovat, proč mámy pusa jede jako šlajfírna, zatímco se babiččina pusa občas zvlní a sem tam zkroutí do písmenek "ou".

K hluku se posléze sem tam přidával dým. To jak si škodovka po prospané noci odpšoukla.

Takže nejen hluchoněmí, ale sem tam i duchové, kteří mají jenom tělo, hlavu a ruce, protože dým jim kryje boky a nohy.

Babičce často z dýmu vykukovala jen ramena a hlava.

A přestože to byla žena malá, nebála se ničeho. S přehledem do dýmu z pšouku škodovky vypouštěla dým, který její krk vyrobil z popotáhnuté cigarety.

Když už měla škodovka řádnou provozní teplotu, nalezli jsme jí  všichni do břicha. Táta za volant, máma vedle, my s babičkou dozadu. Rvačka byla vždycky o místo u zbylého okýnka, protože babička seděla VŽDYCKY u okýnka. Kouřila.

Když jsem vyhrál okénkové místo já, kličkou jsem stáhnul sklo, které mě dělilo od vzduchu a frajersky jsem si ruku ohnutou v lokti položil na hranu okénka. V tu chvíli jsem byl dospělejší než táta.

... a jen jsme vyjeli za město, nebo někam na kopečky, kde jsme se najednou široko daleko ocitli sami, máma sáhla do tašky, kterou měla uloženou mezi nohama.

"Kdo si dá řízek?", zaklepala nehtama o aluminiovou krabici, postýlku řízků. Krabice měla uprostřed dírky, kterejma řízečky při spaní dejchaly.

Co na tom, že jsme před necelou hodinou snídali? Co na tom, že jsme já a brácha v tu chvíli měli rozteklé tatranky už způlky sežraný? Co na tom, že mě vyžehlený manžestráky v pase tlačily do pupíku?

Je tu výlet. Jsou tu řízky.

A tak jsem natáh škvírou mezi máminým sedadlem a dveřma auta svoji hubenou dlouhou ruku a prstama dlaně jsem dal najevo: sem s ním.

A pak prsty ucítily měkkost střídy chlebových krajíčků a drsnej život řízka v jeho zlatavě vypečený strouhance.

V autech tenkrát nevoněly žádný závěsný parfemovaný stromečky. Žádný freshe a osvěžovače. Vanilka? Cha. Ocean breeze? No pardon, teda!

Auta tenkrát voněla po voňavkách ženskejch v nich, nebo po pořád někde unikajícím benzínu... Sem tam jsme na chalupu přijeli celkem slušně sjetý.

Stejně sjetý, jako když se jelo na vejlet a v autě se rozvoněly řízky...

---

Takže vážení foodfšechno...ano, nastrouhaná cuketa smíchaná s mascarpone, zakápnutá limetkou a poprášená čerstvě nadrceným růžovým pepřem je určitě chutná záležitost. Ale doporučovat ji jako jednu z možností "milé svačinky" při přestávce v pochodu přírodou... Nevim. Nevim. Zkuste sem tam řízky!