Jana se každej podzim změnila v papírovýho draka

Kamarádi z dětství jsou jako bonbóny Lipo. Nejdřív přesně seřazený a barevně vyladěný jeden vedle druhýho, a když se táflička s bonbónama rozbalí, začnou postupně jeden za druhym mizet...

"Asi bych ti to vlastně neměla říkat", začala máma větou, která má na vypravěče i posluchače stejný účinek, jako když míjíte na kuchyňské lince položený talířek s čerstvě udělanými palačinkami. Prostě si musíte vzít...stejně, jako to, o čem lehce pochybujete, musíte zkrátka vyřknout a druzí to následně chtějí slyšet.

"Pamatuješ si na koktavou Janu?", ptala se s melodií v hlase tak vlídnou, jako je ke kůži na těle vlídnej kašmír.

Koktavá Jana...otevřela hlava zásuvku, ve který se člověk už dlouho nepřehraboval, protože na její obsah prostě na chvíli zapomněl.

Koktavá Jana téměř každé slovo vycházející z její pusy obohatila několika písmeny navíc.

Koktavá Jana byla holka s vlasy hebkými jako hedvábný papír skládaný v krabičce s kapesníkama, kterou našla každý rok babička pod vánočním stromkem. Koktavá Jana byla hubená malá holka s kolenama velkými jako palice květáků. Koktavá Jana byla holka lehounká jako květy lípy sbírané ze stromů na přelomu května a června. A neměla prsa jako ostatní holky, ale měla fantazii, jakou by jí záviděl i Jules Verne.

Ptáci v jejím životě byli motýli s peřím a ranní rosou pokropená tráva se v létě dokázala proměnit ve skluzavku, po který jsme jako děti drandily v zimních měsících. 

Když jsme spolu seděli na kopci před chalupou, měnilo se pole pod námi v moře, ve kterém jsme, jako nedorostlí lidé při běhu do chalup, skákali jako delfíni.

Koktavá Jana v pohřebním vesnickém průvodu jako jediná za rakví tancovala, protože muzika doprovázející nebožtíka v rakvi při cestě na hřbitov přece tak pěkně vyhrávala...

Stránky v knížkách, které četla, zakládala spadaným listím nebo utrženým stéblem trávy.

Když jsme se jako děti rozběhly v roji za novým dobrodružstvím, přiběhla na vytyčené místo skoro pokaždé jako poslední - kromě podzimu, kdy už v Krušnejch horách silně foukalo. To pak vítr její hubené tělo pomáhal posouvat mnohem rychleji, než běžely nohy nás ostatních. Stala se podzimním papírovým drakem.

Koktavá Jana z hrsti lip vysypaných do dětských netrpělivých dlaní vždycky vybírala ty žlutý - protože byly nejkyselejší a křivily pusu do úsměvů.

Kousala si nehty, nejradši měla chleba s paštikou a hořčicí a vložila základy anatomie ženského těla do mozků nás všech kluků, budoucích chlapů. V remízku, pod jeřabinou, dostatečně daleko od možných pohledů dospělých, stáhla před námi všemi ke kolenům modré dívčí trenýrky na gumu v pase, lehla si na záda na trávu a roztáhla nohy. "Tudy se čurá a lezou ven děti", řekla tenkrát.

Nepamatuju si pořádně výklad Pythagorovy věty ani Newtonova zákona. Kudy holky čuraj, a hlavně kudy lezou děti ven, jsem si díky ní zapamatoval na první dobrou a na celej zbytek života.

Už jen kvůli téhle definici na holku typu koktavá Jana prostě nemůžete zapomenout.

"No, tak Jana", pokračovala máma, když jsem Janu vytáhl po létech z "mého šuplíku", "včera umřela. Šla se projít a už se nevrátila - infarkt.", řekla máma krátce a tak smutně, jak u ní není vůbec obvyklý. "...a byla tak stejně stará jako ty, viď?", neodpustila si dodat, aby mi nenápadně naznačila, že i dobrý filmy mají svůj konec.

Představil jsem si Janu, jak se už jako velká holka s těma pořád hubenejma nohama a fantazií v hlavě jde projít, a domů se už nevrátí.

Šla se projít v době, kdy děti začínají na loukách a polích pouštět podzimní papírové draky. A tak se taky v jednoho proměnila a vylítla nad NAŠE louky, NAŠE lesy a potoky a nad všechna NAŠE kdysi. Silnej vítr, kterej dokážou vyčarovat jen Krušný hory, jí v cestě nahoru pomohl stejně, jako jí tenkrát pomáhal v závodech v běhu, které sem tam zázračně vyhrávala. V den jejího dračího odletu nebyla nijak svázaná se zemí, protože dole nikdo nedržel konec provázku, za který by ji - v případě trampot - mohl stáhnout zpátky k nám.

Vletěla do nekonečného prostoru, kam jí doprovodili motýli s peřím na křídlech. A snad s sebou měla i nějakou knížku založenou stéblem trávy a po kapsách jí vonělo pár čerstvě spadaných listů jeřabiny z našeho remízku.

Koktavá Jana se z mýho šuplíku navždy vzdálila.

...a mně nezbyde, než do prázdné zásuvky naházet pár listů, stébel a peříček, co se po Krušnejch horách sem tam po zemi povalujou jako sirotci a koupit si po hodně dlouhý době Lipo...