Jaký boty nosí váš Malý princ?

Vždycky jsem si myslel, že Malý princ nosí dlouhý modrý kabátek s výraznýma klopama a na nohou má mušketýrský botky až pod kolena. Není to tak!

Tázací věta "ty máš lišku?" položená v úterý ráno v parku vás probere, i kdyby nebyla zima, jaká byla dneska.

Maminka si něco zaslechnutého z mobilu psala v sedě do diáře položeného na klíně a malý kluk na ni čekal ve stoje vedle lavičky. Neměl co dělat. A já šel náhodou kolem.

Přiznávám, že Stella může v lidech s větší dávkou fantazie evokovat cokoliv živého, ale lišku zatím nikdy nikdo nezmínil.

Udělalo mi to radost. Lidé se často pokouší hádat plemeno. Odskočit ale od psa přímo k lišce, to si ještě nikdo nelajsnul.

Maminka se na mě po jeho dotazu podívala a omluvila se očima, protože stále něco diskutovala v telefonu a přepisovala elegantní stříbrnou tužkou na papír v diáři položeném na stehnech.

"Myslíš, že je to liška?", zeptal jsem se malýho kluka v džínách, mikině a oranžovejch plátěnkách.

"Hm. Má velký uši a dlouhej čumák", odpověděl bez váhání a hladil při tom Stellu mezi opravdu výraznýma ušima.

"Ale je černá a nemá huňatej vocas", upozornil jsem Malýho prince.

"Má huňatej vocas a je šedočerná. Už je stará.", kontroval Malý princ a rukou, kterou nejezdil Stelle po hlave si přejižděl levé ucho, přes které mu padaly tmavě hnědé rovné vlasy. (Proč jsem si až do té chvíle myslel, že Malý princ je blonďák a Stella nemá huňatej vocas???)

"Není stará. Je jí osm let", upřesnil jsem, protože před dámama se o věku nemluví a taky si i přes ubíhající dny, měsíce a roky pořád přeju, aby Stella byla štěně.

Kluk se díval na Stellinu hlavu a chvílema do chodníku a pak řekl: "Jak to víš?"

Maminka se opět omluvila očima a pokračovala v nějaké telefonické poradě a mně to bylo příjemný.

"Jak vim co?", zeptal jsem se.

"Že jí je osm.", upřesnil kluk v oranžovejch plátěnkách.

"Řekli mi to v útulku, odkud ji mám.", odpověděl jsem.

Náhle Stella popoběhla od kluka za psem, kterého zahlédla na druhém konci ještě pořád zelený louky v parku.

"A ona se tam narodila?", chtěl vědět můj dnešní ranní spolumluvící.

"Ne. Přivezli ji tam. Našli ji na karláku v popelnici.", upřesnil jsem něco ze života Stelly.

"No tak taky nevědi, kdy se narodila. Moje maminka to vi, protože jsem jí vylez z bříška. Ale z popelnice se nepočítá."

A bylo vymalováno.

Nevěděl jsem, co na to říct. 

Kluk ale žádnou odpověď nečekal. Začal ho zajímat žmolek, kterej vytáhl z kapsy kalhot, do který ponořil dlaň ve chvíli, kdy mu Stella zdrhla z dosahu.

Odcházel jsem. Musel jsem. Čekalo mě ten den pár pracovních schůzek. Malý princ už o mě stejně nestál a Stella si to začala štrádovat domu uplně sama.

Kluka u lavičky jsem jen nahlas pozdravil, ale on dál prozkoumával žmolek  z kapsy - neměl na mě čas. A oči jeho maminky, vedle které stál, se mi zase náznakem omluvily a pozdravily mě při odchodu.

Netuším, jak přesně stará je Stella. Nevím, proč nemá huňatej vocas a není zrzavá. Vím ale, že Malý princ nosí oranžový plátěnky.