"Jako Jan Hus, chlapče, přesně jako von..."

Všichni svatí se maj slavit tak, jak jim přináleží. Šebestián střelbou z luku, Andula zimou a Jan pořádnym fajrákem...

"Chvílema to vypadalo, že budeme potřebovat servis plastickýho chirurga..." začala máma popisovat večer a noc, kdy o svatýho Jána lidi zapalujou ohně, aby sebe i své okolí očistili od všeho nepotřebného a pomocí ohně a kouzel přivodili i blahonosné až erotické chvilky.

Jenže...

Jenže ten večer dopadl úplně jinak, než jak velí tradice. Jako erotika to vypadat mohlo, a blahnosno se moc nekonalo.

"Plastickýho chirurga?", lehce jsem vyděsil sám sebe při představě, že v rámci noci kouzel se ženský, který znám už víc jak 45 let, nechávaj plnit botoxem, nebo si šmiknout víčka a přišít jejich zbytky k očím. Až takovej fajront jsem fakt nečekal.

"Hochu, to ti byl hukot!", gradovala Zorina příběh ze svatojánské noci.

"Skákala jsi přes ohneň a padla do něj prdelí?", zkoušel jsem možnosti.

"Kdyby jen to...", pronesla máma dramaticky, jako když Jiřina Švorcová v Ženě za pultem dokazovala Simoně Stašový, že si právě ona odkousla z kolečka gothaje v oddělení lahůdek.

"Pokračuj, už mlčim..."

"No, tak pamatuješ přece, jak to na svatýho Jana chodí. Voheň, líh a zpěv. Základní trojice a mezi nima všechno to ostatní."

"Ano", přitakal jsem jako hodný syn, "pamatuju velmi dobře. Dřevo z rozštípaný králíkárna i s bobkama hozený do vohně a buřty na plameni z týhle "směsky" opečený měly takovou dost nepopsatelnou chuť v hubě...", vzpomněl jsem si na jednu divokou ohnivou session ze sedmdesátých let.

"No, hochu, pokrok nezastavíš. Na králičích bobkách už buřty nepečeme. Ale na co bys vzpomínal, kdyby to tenkrát bylo tak obyčejný, jako je to v dnešní době, viď?..."

"Takže: co se teda dělo?"

"Slavilo, jedlo a pilo. Opilopilo."

"Jé, to je krásný slovo.", cuklo ve mně nahlas. "Opilopilo jako že do ožrání? Lehkýho samozřejmě.", dodal jsem s pokorou.

"No...vlastně skoro do ožrání. Já teda ne, znáš mě. Nebudu jmenovat, ale ožralopilo bylo taky.", postavila matka - skoro jako Jungmann - další nové české slovo.

"To je ale kolem vohně na svatýho Jána normální, ne?"

"Záleží na věku.", dodala matka s další silnou dramaturgií v hlase.

"Dál...", požádal jsem o pokračování příběhu.

"No...už jsem byla lehce opilopilá - to víš, mně stačí vidět vinětu a už tancuju - a pak jsem vstala ze židle, že trochu ten voheň porichtuju, protože už skomíral."

Slovo "skomíral" bylo poetickým popisem začátku megakatastrofického pokračování...

"A když sem se předklonila nad voheň, tak Milan dost nahlas poznamenal, že mám ještě pořád hezkou prdel a jestli mě může pošmajchlovat."

Začal jsem litovat, že jsem tam nebyl...

"A nechala ses?", zvědavost mnou cloumala jako španělská chřipka tím, koho pohltí.

"Která ženská by se nenechala, když se líbí i přes tak dávnej rok narození? Pošmajchlovat neni přece sex! Jen to Milan nemusel řikat tak nahlas..."

"No...", hecoval jsem dál Zorinu, "a pošmajchloval teda?"

"Hochu... . Pošmajchloval. Pošmajchloval a v ruce měl lahev vodky bez uzávěru a jak mi šmjachloval tu moji panimandu, tak ten líh do vohně ládoval, co to šlo..."

"Ty vole. Takže jsi vzplála?", předvídal jsem sled zatím netušených okamžiků.

"Nejdřív mě ten žár jen líznul ksicht!". 

Začal jsem se smát.

"Nesměj se!", zavelela Zorina a ja se zakous do vlastních rtů.

"Já byla v předklonu nad plamenama, Milan mi ležel na zádech, lil do vohně tu vodku, Mirek hrál na kytaru Dajánu, ostatní zpívali a nikdo neviděl, že se opejkám!", vykreslovala svatojánskou noc tohoto roku moje maminka.

Jako bych to měl před očima: kruh vrstevníků mojí mámy kolem ohně - jejich nálada a zpěv notně podpořeny kořaličkou a vínem - v ohništi v předklonu Zorina a na jejích zádech Milan - ten do ohně leje vodku, až plameny mámě šlehaj do obličej - erotika by se dala krájet nožem na dort.

"Proč si ho nesetřásla?", podal jsem celkem logickou otázku.

"Až ti bude tolik co mně a nějakej udělanej Milan ti vleze zpitej na záda a ty budeš v předklonu uhejbat ohni - nenapadne tě tak blbá otázka, jakou jsi mi teď dal."

"Smrdělo to?" nedal jsem na rady zkušené a ptal se dál.

"Co jako?"

"No ty, když ses opejkala?"

Máma chvíli mlčela.

"Opejkat se a škvařit, to je rozdíl. O škvaření jsem zatím nemluvila....", vysvětlila Zorina.

"Došlo i na škvaření?", vyděsila mě její odpověď,

"No a proč bych ti jinak řikala, že jsme málem potřebovali plastickýho chirurga asi?..."

"Kriste pane, to je jako z horroru."

"Ale hodně blbýho...", doplnila mě Zorina a pokračovala.

"Když se mi ho nepodařilo setřást a nikdo se neměl k tomu mi pomoct, tak jsem se víc rozkročila, abych měla lepší manévrovací pozici a ... pravý chodidlo v kroksech vklouzlo přímo do vohně! To ti byl švunk!"

"Takže jsi stála pořád s Milanem na zádech přímo v ohni?", pátral jsem.

"Jako Jan Hus, chlapče, přesně jako von! Jen tu čepici jsem na hlavě neměla a nebyla jsem - NAŠTĚSTÍ -  svázaná řetězama."

"Takže se ti ta gumová mrcha připekla k noze, Zorino? Ale pravdu!", byl jsem důrazný v očekávání odpovědi a plnej strachu o pravý chodidlo mojí mámy.

"Sem se vzepjala a Milan sklouznul."

"Do ohně, předpokládám...", reagoval jsem.

"Jo. Padnul do něj jako špatně napíchnutej buřt na klacku. Teprv v tu chvíli ostatní přestali blbnout a zpívat a začali ho z vohniště tahat za nohy a von u toho ještě nahnul vodku k hubě, ale jak to hořelo, tak mu to lízlo fousy a smradu bylo, jako by někdo podpálil mokrou vovci."

"A co ty? Co noha?", zajímal jsem spíš o matčin zdravotní stav.

"Já z vohniště vyskočila jako srna a jako Maradona jsem před sebe kopla tou nohou a připálená bota vodlítla do tmy a při pádu do kopřiv zasyčela, svině jedna žhavá."

Smíchu ve mě bylo jako na matějský atrakcí.

"A Milan?", vrátil jsem se k tomu, kdo zřejmě dopad hůř.

"Milan nemá vobočí a řasy na pravym voku vypadaj, jako když teprve rostou. A půl ksichtu nemá s fousama. Ale vidí.", podala Zorina kompletní hlášení o zdravotním stavu toho, kdo jí nad svatojánskym vohněm šmajchloval zadek.

"Tak to dobře dopadlo, viď?"

"Naštěstí jo. Sedinku si už na svatýho Jána nikdy fakt hladit nenechám. Ale kdybych uhořela... možná bych měla za pár let čest bejt svatá. Náhoda je vůl..."