Jak vona s nim může žít, když tak strašně jí?

Společný život muže a ženy může být často ovlivněn až ohrožen opravdu kuriózními skutečnostmi. Například tím, když někdo "tak strašně jí."

Ty dvě dámy vypadaly jako hrušky. Jako dvě obrovský sladký hrušky zabalený do malých růžových péřových bundiček. Tak drzých bundiček, že bez rozpaků prozradily, že na tyhle těla nebyly rozhodně ušitý.

Ale jen bundičkama to nebylo... Už na peronu metra jsem si všimnul toho, že každá z nich držela v rukou takovej malej bílej papírovej stan. Takovej ten papírovej stan, do kterýho zručný prodavačka zabalej chlebíčky, nebo štafetky, nebo laskonky položené na papírový tácek. Takovej ten stan plnej potěšení, radosti a skoro až neřesti.

"Drž to pořádně, ať ti to zase nespadne.", zavoněly slova první hrušky a opatrným dotykem srovnala pozici malého stanu v ruce hrušky druhé.

Pak z černé díry vjel do stanice železnej had, kterej polyká lidi. Spolknul i mě a ony dvě hrušky se stanama v dlaních.

Sednul jsem si na sólo židli na trojce sedaček ve vagónu. A sednul jsem si na něj jako vždycky jinak, než pro jaké sezení bylo tohle sedadlo konstruováno. Nohama bokem sem si sednul.

"Poď sem, Dášo, si tady natáhnu nohy, když pán sedí šejdrem, že jo?", mrkla na mě růžová hruška ve chvíli, kdy obě dámy dopadly na dvojsedadlo proti mě. Dopadly na ně jako hrušky. Skoro bych řek, že jsem zaslechl takové to mlaskavé šťump, jako když přezrálé hrušky dopadnou při uvolnění z větve na střechu kůlny u nás za domem.

Hrušky měly vlasy upravené ve stylu Saskie Burešové a na stehna obalená do černých legín položily každá svůj stan, který ještě před odjezdem vlaku ze stanice obě umě a s opravdovou láskou rozbalily.

Chlebíčky! A v každym stanu tři! Tři fešáci. Tři pokušení.

Dělal jsem, že nekoukám a že vůbec nemám ani na jednoho toho obloženýho krasavce po ránu chuť.

Prvním zakousnutím daly obě hrušky vale ráno nanesené rtěnce. Její roli zastoupila majonéza žlutá jako slunce, která obalila rty i koutky u pusy obou hrušek. Bylo to sexy. Vlak se rozjel.

"Jak vona s nim může žít, když tak strašně jí? Všimla sis toho?", řekla hruška Dáša a hubu už měla od majonézy zapatlanou jako malý dítě

Kardinální otázka: jak vona s nim může žít, když tak strašně jí?

"A to myslíš", řekla druhá se stejně zapatlanou pusou, jenže od vlašskýho salátu, kterej jí po chlebíčku klouzal neposedně, jako když malýmu dítěti prvně natáhnete brusle a strčíte ho na zamrzlej rybník, "že by od něj měla odejít jen kvůli tomu?"

Je zajímavé, co všechno můžou ženy považovat za důvod ukončení vztahu.

"No to ne", řekla Dáša, "ale všimla sis toho někdy?".

Malý hrášek neposeda sklouznul z okraje chlebíčku přímo na růžovou bundu hrušky a zašprc se v jednom záhybu na ní. Hruška ho dlouhými nehty opatrně uchopila, přenesla k hubince a ta jej bez okolků vdechla s posledním soustem právě zlikvidovaného chlebíčku.

Na stanici Bořislavka už po něm nebylo ani stopy.

"Úúúúúúúú, islandskej....", zavrněla Dáša, když do stanu strčila ruku a vytáhla z něj druhej chlebíček a dodala: "Tak všimla, nebo ne?" a zakousla se do islandu jako velká bílá velryba.

"Taky si dám islandskej a nevšimla", odpověděla hruška dvě. "Co dělá tak divnýho?"

Islandskej chlebíček způsobil u obou hrušek to, že měly rty zadělaný nejen od majonézy, ale současně na rtíkách obou hedonistek uvízly kousky tyčinek surimi. Chvílema mohl mít člověk až pocit, že mají obě problémy s mělněním jídla a s jeho polykáním. Nebyl to hezkej pohled.

"Vždycky tak strašně otevře hubu a má ji tak hlubokou, že v ní úplně mizej lžíce i vidličky. A heká u toho.", popsala hruška Dáša to, jak nějakej chlap otvírá při jídle pusu, ve který mizej příbory.

"Heká?", podivila se nehraně druhá hruška. "Petr po jídle krká, ale kvůli tomu bych ho neopustila.", řekla, zatím co se půlka islandu  rozpouštěla v její puse a na jejích rtech. Hlavně na rtech...

"No ty jo. Jeden heká, druhej krká a další nevim co. Chlapi sou u stolu prasata zkrátka.", konstatovala Dáša a jazykem dlouhým jako krejčovskej metr začala pucovat horní i dolní ret a pravý a levý koutek u úst. Dokonce byla štont si olíznout i kapku majonézy, která se jí uchytila na špičce nosu!

"Kdyby jen to", pronesla druhá hruška, "chlapi u jídla čuměj na televizi a seděj u stolu v trenkách a já sem pak nasraná, že ani nevoceněj, jak dlouho to žrádlo ženský připravujou. Normálně to sežerou."

Čabajkovej. Na řadu přišel čabajkovej. Takovej ten maďarskej švihák obloženej na tenko nakrájenejma plátkama čabajky s kouskem kyselý okurky přes.

Nehty obou hrušek nejdříve z chlebíčků opatrně sebraly právě onu okurčičku... Šili se mnou všichni gurmánský čerti.

"Já ti už po těch letech nemám skoro ani chuť vařit. Vono je mu jedno, co mu dám na talíř. Hlavně, že to tam je a že je toho dost. Kultura u stolu chcípá, holka, to ti řikám.", řekla Dáša a z chlebíčku sbírala jeden pláteček čabajky za druhym a strkala si je do pusy. Pak z povrchu chlebíčku olízla máslo a veku zabalila do papíru, co zbyl ze stanu a zmuchlaný papír strčila do tašky u jejích nohou.

"Já ten čabajkovej chtěla dovízt Petrovi, ale von by si ho neužil, protože je na tu jeho hubu malej a je jen jeden. Tak si ho dám taky."

A jak řekla, tak učinila. Maďarskej švihák zmizel v její puse na dva kousy. "K večeři mu udělám špagety s kečupem.", dodala, když si olízla prsty od majonézy a zmuchlanej mastnej papír zastrčila do kapsy malé růžové péřové bundičky.

Na kulaťáku se obě hrušky sebraly, vystoupily z vagonu a zmizely mezi ostatními lidmi.

Ve vagonu po nich zůstala vůně vlašského salátu a malé poučení pro mužskou část populace: až vám zase někdy ta vaše předloží špagety s kečupem - hekejte a krkejte, co to dá. Třeba příště budou namísto tý hrůzy obložený chlebíčky. Jen se voblíznete...