Jak šla Anežka přes most Legín

Stáli na červenou a malá holka, v kabátku tak dlouhém, že končil těsně nad kotníčky velkými jako letní blumy, se držela pravou rukou tátovy dlaně. Na červeném kabátku měla žlutou barvou na zádech vyšitou chobotnici. Na hlavě měla oranžový, ručně štrikovaný klobouček a stejně oranžové byly i ponožky, které z jejích plátěnek trčely jako květy kaktusu.

V levé ruce držela suchou makovanou housku, kterou si v nepravidelných intervalech zasunula do pusy a prudkým trhnutím oddělovala malá sousta, která mizela v její puse.

Tatínek měl v pravé ruce jointa. Voněl tak, že měl jeden strach, že okouzlí i koně ve spřežení na střeše Národního divadla.

Holčička stála na jedné noze a druhou měla vystrčenou z rozparku kabátku mírně dopředu. Stejně jako zelený panáček na semaforu, který na sebe v tuhle chvíli ještě nechal čekat.

"Dva, sedum, deset, pět.", mumlala s pusou plnou suché housky a kolem nás jelo jednou auto za druhym.

"Co počítáš, Anežko?", zeptal se tatínek a koukal před sebe směrem k řece a Střeleckému ostrovu.

"Počítám, kolikrát bysme byli mrtví, kdybysme šli na červenou.", odpověděla.

Naskočila zelená a oni vyšli směrem k mostu. Coural jsem se za nima.

"Kam jdeme, tati?", zeptala se Anežka a její sevřené zuby znovu urvaly kus z makované housky.

"Jdeme na druhou stranu.", odpověděl logicky tatínek.

"A tam je co?", snažila se přesněji zjistit cíl cesty Anežka.

"Tam je království Petřín.", zamumlal tatínek.

"Království peřin?", koukla Anežka na tátu a nad hlavama k nám vzduchem zabloudil racek. "Můžu dát ptáčkovi najíst?", zeptala se.

"Klíďo", reagoval jednoslovně táta.

Anežka natotata napřímila levou ručku a vrhem hodným Heleny Fibingerové mrskla housku přes okraj zábradlí mostu.

"Pěkně", doprovodil let housky slovně tatínek a natáh do sebe další dávku pohody z jeho jointu.

"A tahle země, přes kterou jdeme se jmenuje jak?", koukala Anežka na tátu a čekala odpověď. 

Zvědavě jsem na odpověď čekal i já.

"To je Střeleckej ostrov, Any", řekl tatínek.

"Tam bydlí Rumcajs?", neváhala s další otázkou holčička s chobotnicí na zádech.

"Ten taky", řekl táta.

"Mají mosty jména?", zeptala se Anežka.

"Mají. Tenhle se jmenuje Legií", zamumlal zase tatínek.

"Takže na sobě nosím most, protože mým kalhotám se taky říká legíny.", poskočila radostně nad nově zjištěnou informací malá holka.

"Pozor, Anežko, hovno.", řekl velice srozumitelně a nahlas tatínek a jeho levá ruka zvedla do vzduchu pravou ruku holčičky a pod touto otcovsky zvednutou slavobránou podjelo hovno, který tu musel utrousit medvěd běžící z království Peřin do národního na Prodanou nevěstu.

"A je tam hezky?", ptala se při chůzi po mostě Legín Anežka dál svýho táty.

"Kde?", zamumlal otázkou, protože nebylo nutný detailně vyslovovat. 

"V království Peřin, přece, tati.", doplnila svůj předchozí dotaz holčička.

"V peřinách je přece vždycky dobře.", odpověděl tatínek.

"Jo, ale jenom, když se v nich nebrečí.", mluvila dál Anežka a prstíky pravé dlaně zdolávaly nerovnosti na betonovém zábradlí mostu. Mostu Legín.

Bylo poledne a po nebi se toulaly šedivé únorové mraky.

Na konci mostu se Anežka s tatínkem vydali doleva. Mizeli mi z očí chůzí kolem řeky a já šel rovně. Rovně za nosem. Do království Peřin...

Mám moc rád, když život chutná jako ohřátá bramboračka z předešlého dne. Ohřátá bramboračka, při které listujeme v Hrabalovi...