Já teď nakreslim, jak mi Milan čůral na obličej

Nikdy mě nechytly počítačový hry. Kromě tetrisu, na kterym jsem byl chvíli i lehce závislej, mě všechno hraní na síti minulo. Ale potkal jsem dva malý kluky a "majnkraft" a to teda bylo!

Seděli jsme na zahrádce hospody a bylo krásně a teplo.

Kolem stolu sedělo nejvíc dospělejch, pod stolem ztěžka oddychovali psi a na kraji stolu vedle sebe poposedávali dva kluci, který ještě neměli šanci to dotáhnout ani do první desítky života.

Křivý zuby, hlasitý huby, dlouhý ruce, velký kolena. Prostě sígři a aby bylo u stolu dospělým milo, měli tito dva v rukách mobily a v nich "minekraft".

Konečně jsem měl reálnou příležitost na vlastní oči poznat, o co jde.

"To je jednoduchý. Já teď nakreslim, jak mi Milan čůral na obličej." řekl mi Péťa, uvolnil místo vedle sebe a já si přised. 

Nepřisedněte si v hospodě k malýmu klukovi s mobilem, kterej na něj bude malovat, jak mu Milan počůral obličej...

"Co to říkáš, Péťo?", zpozorněla Petrova maminka a polkla z půllitru vychlazené plzně.

"Nic.", ceknul Petr a já ho vyzval: "Klidně pokračuj, nenech se znervózňovat, jak to budeš kreslit?", zajímalo mě.

Milan, druhý "chlapeček" u stolu, už dávno něco na mobilu kreslil. Až do této chvíle mlčel a soustředil se. Jakmile si ale všiml, že o něm Péťa říká, že mu čural na obličej, ustal s tvorbou...

"Jo. Čural jsem na něj, teto.", potvrdil mamince Péti a sdělením dostatečně překvapil svého tatínka, který si společně s náma dával v první červnový odpoledne zasloužený pivo.

"Milane, co to meleš? Proč bys čural na Péťu?"

Všichni u stolu, ale i někteří dospělí od vedlejších stolů vesnické zahrádky se slunečníky zpozorněli. Byl Den dětí a to se musí dětem věnovat zvýšená pozornost!

Všechny nás zajímalo, proč Milan na Péťu čural a mě navíc i to, jak to Péťa ztvární v mobilu se hrou "MineCraft".

Milan pokračoval ve hře, kterou začal, ale měl tu schopnost, že se s námi, dospělými, mohl bavit i během ní.

"Když mě Péťa kopnul mezi nohy, tak se mi to zahnulo nahoru a já ho za to počural na obličej.", mydlil hru, mluvil o příběhu a nám ostatním překvapením ztvrdly huby.

"A co se ti zahnulo nahoru?", nenechal jsem nic náhodě a domněnkám já.

"No co asi?", dal mi Milánek dostatečně najevo opovržení. Jak chlap nemůže vědět, co se ohejbá po kopu mezi nohy nahoru, že jo?

"Už mlč!", zaseknul rozvoj další debaty Milánkův tatínek, zatímco Péťova maminka zachraňovala celou situaci mletím o tom, jak jsou teď kluci v tom věku, kdy je baví cokoliv fekálního.

"Ty, Péťo, už taky nic neříkej, protože na to neni nikdo zvědavej.", zakončila, respektive chtěla zakončit dětskou debatu kolem hospodského stolu jeho maminka.

"Mě to zajímá!", přiznal jsem bez mučení.

"No to je jasný, že tebe to zajímá", zasmála se maminka Péti, "ale ty si je odsud domu neodvedeš."

"No tak jsem ho...", spustil zase Milánek a nedíval se napravo ani nalevo, jen do displeye, takže si nemohl všimnout, jak jeho tatínek brunátní v obličeji a lehce povstává z lavice u stolu.

"Počural do obličeje, to už víme. Co ale nevíme je to, co se ti ohlo nahoru...", hecoval jsem co to šlo a servírka, která se v tu chvíli u nás zastavila, se do toho všeho ptala, jestli si dáme ještě.

"Varuju tě, Milane!", zahřměl Milanův táta a dopil a objednal si další.

"Já sem ho pak za to poblinkal do vlasů.", oznámil nám Péťa, kterej už delší dobu mlčel. Richtoval si v hlavě téma, který nebude tak brutální jako to Milánkovo a přesto vzbudí pozornost.

"Proč jsi ho poblinkal do vlasů?, žhavil jsem úvahy, dokud byly ještě dětské.

"No protože aby...", nedokončil.

"PÉŤO!!!!", vztyčila se Petrova maminka u stolu. Snad měla dojem, že tím vzbudí žádaný respekt a chlapečci se se vrátěj k běžné konverzaci osvobozené od fekálních témat.

Kluci lehce strnuli.

"Jste normální?", položila nesmrtelnou mámovskou otázku máma Péti.

"Jsme!", odpověděli oba unisono.

"No to teda nejste", přidal se k poučování táta Milana, "copak by někdo třeba Markovi jen tak blinkal na hlavu?". Já jsem mlčel a Milanův táta měl za to, že má vyhráno. 

"Markovi ne, to by nebyla pomsta.", pronesl zcela vážně Péťa.

"No jasně", přidal jsem se já na stranu malejch kluků, "mně se už nic nahoru neohejbá, tak proč by na mě Péťa blinkal...".

Dospělí kolem mě se chtěli smát, ale nemohli. 

Malí kluci se mohli smát, ale neměli důvod.

"Proto ne", řekl po chvíli Péťa, "ale jak Marek nemá vlasy, tak by to poblinkání nebyla pomsta, protože by mu stačilo z toho smradu jen omejt kůži. Nic by se mu nezachytilo a nesmrdělo by mu ve vlasech!"

Den dětí se chýlil ke konci. Já propás šanci poznat zblízka "majnkraft", ale zase jsem byl u příběhu, kdy se vesnický kluci chovaj jako sígři, nenosej legíny, do školy choděj pěšky a po škole se sem tam kopnou do rozkroku, až se jim to ohne nahoru. Co dělaj dál už víte...

P.S. Jména kluků jsem změnil. V tomhle případu se to fakt hodí...