Chvílema si myslím, že mi tatér při práci na mý noze tajně vytetoval do zátylku (kam nevidím!!!) nápis: "Vyprávějte mi příběhy!
Tak jsem zase po delší době naskočil do tramvaje a jel. Jel jsem pracovat a hlavou mi litaly čísla v rozpočtu a hlavní strategický kroky pro zlepšení kšeftu mýho klienta. Takže hlava plná "nezbytností", ale pořád se zbytky hladu po příbězích.
Paní, taková dost netradiční, a ty já mám nejradši, si po nastoupení do vagónu vybrala mě jako spolucestujícího.
Sedl si tak vedle mě malej medvídek, s prsama velkýma jako poctivě naplněné turistické batohy, které byly zabaleny do vánočního svetru se sobem. Vánoce jsou tu, konec konců, co by dup...
Do prostoru mezi mohutnými stehny paní Medvídková opatrně položila bledě modrou latexovou kabelku Hellou Kitty. Faaakt dobrej začátek.
Chviličku mlčela, i když já sem na ní všema svýma vnitřnostma křičel: "NO TAK UŽ ZAČNI!"
Právě jsme míjeli Právnickou fakultu, když se z její pusy vynořilo záhadno, až se mi scvakly půlky.
"To je to ale zašmodrchaný, co?", řekla hala bala možná své kabelce, nebo svým stehnům paní Mevídková.
Já jsem si ale šanci uniknout nenechal.
"Prosím?", zeptal jsem se, i když jsem to prvně vyřčené slyšel. Jen jsem chtěl dát dámě ve svetru se sobem najevo, že jsem připravenej.
"No ten hrubej domácí produkt."
Očekával jsem cokoliv. Ale na zašmodrchanej hrubej domácí produkt v diskuzi s paní Medvídkovou jsem se opravdu necítil.
"To já ani nevim, co to je.", snažil jsem se ze všech sil odvrátit hrozící debakl.
S nějakou poblázněnou profesorkou ekonomie, která si hraje na soba a přitom všichni vidí, že jde o medvěda, jsem se ten den opravdu sejít nechtěl.
Ale paní Medvídková se nedala. Kdepak...
"Já taky ne. Ale bude to asi strašně důležitý. Nemyslíte?"
"Rozhodně.", odpověděl jsem stejně chladně, jak chladnej je takovej ten plastovej box, co vytáhnete z mrazáku, když odmrazujete ledničku. Tak jsem i vypadal. Chladnej, hranatej blbec.
"Asi že kdyby se lidi měli líp", začala s úvahou, která mě zajímala asi jako šrouby pro pásy tanku. "asi že kdyby se měli líp lidi, tak by se měl líp i stát."
Začal jsem bejt nesvůj... hrubou definici hrubého národního produktu znám a paní Medvídková ji jen popsala tak, kam jí hlava dovolila a hlavu i patu to teda mělo. Né že ne!
"Na tom něco bude.", přestal jsem bejt blbec, protože před selskym rozumem bejt blbec je to nejvic nejstrašnější na celym světě.
"Ale oni..", pokračovala paní Medvídková a já ji v zápalu zájmu přerušil: "Kdo "oni"?"
"No oni", nenechala se rozhodit paní Medvídková, "oni - politici, tak oni říkají, že se ekonomice daří nejlépe za poslední dekádu, takže by se mělo dařit i lidem, ne? Nebo to neni ten hrubej domácí produkt?", podívala se na mě jako na žáka u tabule, kterej odezírá z pus spolužáků posílané nápovědy.
"Myslím, že je to to samý.", řekl jsem s jistotou.
"No", pozdechla si paní Medvídková a kabelku Hellou Kitty si posunula po stehnech, "takže to ne vždycky funguje, že jo. Proto řikam, že je to takový zašmodrchaný, víte? A kam jedete?", skočila půvabně, jako Šípková Růženka do keře růží, do úplně jiného tématu moje spolucestující.
"Jedu za prací.", odpověděl jsem také zlehka, protože ze mě spadla tíha možného pokračování o HDP, jehož nefunkčnost paní M popsala tak jednoduše, jak jednoduše dokážou ženský vypaličkovat krajkovou dečku. Jednoduše velice složitou věc. A je šuma fuk, jestli jde o paličkování dečky nebo vysvětlení pojmu HDP.
"Tak za prací. To máte pěkný. Já jedu za přítelkyněmi.", zapýřila se až paní Medvídková a dodala:"Máme každou středu takový diskuzní dýchánek, víte?"
Přál - velice jsem si přál, být přizván do diskuzního dýchánku dam podobných paní Medvídkové. Leč - nestalo se.
Na následující stanici (na "Štrosmajeráku") paní vystoupila.
Když se zvedala, rozloučili jsme se. Popřál jsem jí krásnej den a příjemnou debatu s kamarádkami.
Jakmile se při vstávání chytla tyče a její ňadra se pod svetrem se sobem sesunula někam ke kolenům, otočila se na mě a mile řekla: "Vy to s ženskejma umíte. Ale tu kabelku vezu vnučce mé přítelkyně. Zapomněla si ji minule u nás." A odešla.
A než se zavřely dveře tramvaje, do hlavy mi zase naskočily čísla v rozpočtu a druhý strategický krok pro komunikaci mého klienta. Ale.. ale v hlavě se zabydlel zase jeden příběh. Doufám, že mu bude ve společnosti mých dalších příběhů fajn...
