Nekřesťansky našlapaná tramvaj pár dní před vánocema může být místem zjevení. Nebo aspoň příběhu.
Lidí je moc.
Lidí je moc a párd dní před vánocema je jich pokaždý nějak víc.
V ty dny mám pocit, že se do ulic vydaj i lidi, kteří jsou jinak zavislí pouze na svém, nikým nerušeném, prostředí a mezi lidi nevylezou, jak je rok dlouhej. A taky se mi zdá, že víc lidí jezdí tramvajema a metrem a autobusem.
Lidí je moc.
Sedla si proti mně na dvojce sedadel v tramvaji.
Věk neřeším, to se u dam ani nehodí.
Dosedla a kolem nohou si uspořádala jednu velkou vietnamskou tašku plnou po okraj. Druhou igelitku z interšpáru si zasunula mezi kotníky a lejtka.
Chodidla chránily gumový crocsy bez huňaté výplně - prostě letní model. Tepláky varovaly jednak svými fleky na nich a pak taky vražedným odérem, který se z nich táhnul. Mikinu s fleky od brady k pupíku kryl pánský jarní kabát přepásaný pruhem červené látky v pase svázaným na uzel. Hlavu mé spolucestující zdobila černá čepice s kšiltem a vyšitým znakem dolaru. Kdysi bílé nitě na výšivce měli barvu zežloutlých zubů.
Spolucestující se odvraceli a snažili se od ženy s taškama vzdálit. Jenže to nešlo. Tramvaj byla plná na těsno.
"Třikrát třicet je devadesát", řekla, koukala při tom z okna a lokla si červenýho vína z krabice.
Mlčel jsem a nedejchal.
"Je to devadesát, že jo?", zeptala se mě očima položenýma přímo do mého obličeje.
"Ano", odpověděl jsem.
"Měsíc má třicet dní. Za čtvrt roku je to devadesát. Rok má čtyři období. Čtyři krát devadesát je třistašedesát. Je to tak?", zeptala se znovu mě a ostatní v tramvaji byli rádi, že se právě oni nemuseli stát uchem jejímu vyprávění.
"Ne každej měsíc má třicet dní", odpověděl jsem.
"A jak to víš?", poposedla na sedadle na jeho hranu, blíž ke mně.
Blíž očima, blíž opilou tváří, blíž smradem z ní.
"Řekli mi to doma", neblafoval jsem, "a ve škole", dodal jsem záhy.
"A jak to vědí?", zeptala se znovu a ještě víc se přiblížila.
Trochu jsem se odtáhnul.
Napila se vína, otočila hlavu bokem a koukala z okna na ubíhající domy podél kolejí tramvaje a do okna, ve kterém se odrážel její obraz, bez přerušení mluvila.
"Nikdo nic neví. Všichni si myslej, že vědí. Ale nevědi. Ani nevíte, proč jste se zrovna vy narodili. Ani nevíte, proč máte jméno a kolik knedlíků za život sníte. Nevíte nic.", mluvila klidně sama se svým odrazem v okně tramvaje.
"NIC", vykřikla náhle směrem ke mně a začala pravou rukou lovit v obrovské vietnamské tašce, které ležela na zemi vedle sedadla.
Zhluboka se napila z krabice, kterou držela v levé ruce a když dlaň pravé ruky vytáhla z tašky, mezi prstama držela okousaný okraj pizzy. Soustředěně sousto pizzi prohlídla, odfoukla z něj nějakou nečistotu a pizza zmizela v puse, ve které chyběl jeden přední zub.
"Nevíš nic", řekla mi ještě jednou důrazně. Pak strčila krabici s vínem do tašky interšpár a druhou rukou dohledala ucha od velké vietmanské tašky, ze které před chvíli vytáhla jako hostii zbytek italskyho koláče.
Tramvaj přijižděla do stanice.
Žena vstala, sebrala obě tašky a pomalu opile směřovala ke dveřím tramvaje.
V nekřesťansky našlapaném voze se lidé před jdoucí ženou rozestupovali, i když nebylo skoro kam. Nikdo se o ní nechtěl otřít, každej se bál setkání s ní.
"Socka hnusná", zahrál si na chlapáka před svojí vymalovanou holčičkou sotva dvacetiletej kluk.
Žena se na něj podívala, na sekundu se zastavila, otočila se do tramvaje a úplně klidně nahlas řekla: "Já jsem Ježíš!"
... a vystoupila.
Nevíme nic. A možná ani nedokážeme poznat Ježíše, když už ho konečně potkáme.
